str. 227
neralisacích za účely prospěchovými" (11) vykladá, že magie je jednak vedením, jednak uměním a jednak kultem. Vykresliv tyto její projevy a funkce (Kap. I.) a osvětliv, v čem se kdy hledala a u národů primitivních shledává dosud síla magická a co tedy je (II.), pojednává o jejím působení a kultu (III.) i o původu poznání této síly (IV.), aby přešel dále к výkladu síly magické u novověkých okkultistů (Paracelsovo magnale, Fluddův spiritus catholícus, v magnetismu Kircherově,, Wírdigově, v mesmerismu) až к nejnovějším (Du Potet, Lévi, Stanislav de Guaita). Pojetí její totiž se měnilo či vlastně vyvíjelo, ovšem nikoli všude stejně; z všeobecné síly stala se silou projevující se v nejrozmamitějších mocech bytostí nadpřirozených, rozkládala se a indívidualisovala, avšak v systémech náboženských naopak se odosobňovala (brahmanísm), v učeních netheologi-•ckých pak (za středověku) se nepojímala jako božství a individuální, nýbrž jako projev přírodní a neosobní (srov. protiklad: milost boží — poznání), V tom už se blíží pojem síly moderním okkultistům, až ji věda moderní odňala na vždy všechny attributy animické a osobnostní (Gassendi, Descartes a zvláště Newton), Ukázav tedy, že je mnoho společného v pojmu síly magické u národů primitivních a u moderních okkultistův, v pojmu i v kultu jejím (V,), dospívá k nej důležitějšímu a nejobtížnějšímu úkolu své knihy. Poukázav na obtíže projednávání problému, v němž si samy vědy přírodní nejsou jasny a o němž nejsou ustáleny (pojem síly), s nímž operují namnoze jako s plodnou hypothesou, vzpomíná a usuzuje, že vlastně všechny jsou ovládány jakýmsi pojetím dynamickým (životní síla, affinita, síla duševní atp.), I snaží se konečně vyložiti, že vlastně v základě pojem síly ve vědách je symbolem téhož, co je pro národy primitivní nebo pro okkultísty síla magická. Vědecká dynamika a theorie' magické jsou totéž, jenže jejích methody dojiti praktického cíle jsou naprosto různé, a právě pro tuto naprostou rozdílnost v methodě „la science seule réalísera les promesses de la magie" (VI 128). Spisovatel se tu rozchází se sociologií, která hledá původ magické síly u primitivů v pojetích totemistických, vychází směle za hranice, za něž nechtívají jiti vědy přírodní, nicméně zůstává při tom plně kritický, jsa si vědom, na kolík je možno podobně vystupovati nad daný svět látky a jejího zkoumání. Postřehneme jeho střízlivé úsudky ve vlastním the-matě knihy při všech výkladech, zvláště, kde vidíme, že autor se vyhýbá, patrně vědomě, tlumočením, jež by se snadno nabízela (tak o ohni svatodušním, 48), drže se přesně duševního stavu doby, kdy symbol nebo pojetí nějaké vzniklo; na druhé-straně nevadí jistě jeho výsledkům, že tu a tam mohlo býti vzpomenuto, že ten, či onen zvyk nebo názor je rozšířen ještě jinde (keltský zvyk zasadit při narození dítěte strom 52). Kniha je plna poučení, neboť s vlastním výkladem autorovým je spojeno mnoho drobných i větších postřehů a objasnění, jež nutně zajímají národopíšce, dějepisce, kulturního historika a vlastně vzdělance každého vůbec, zvláště, jsou-li tak podány, jak jsme tomu u Saintyvesa již zvykli. Р. M. Haškovec.
|
|
