Stan. Polaczka Wieś Rudawa str. 102; k nim měla býti zařazena též slezská verse ze sbírky Kolbergovy, kterou v německém překlade uvedl Adolf Schiller ve sbírce Schlesische Volksmärchen str. 72 č. 17. Mezi jihoslovanskýmí postrádáme versi již od Vuka St. Karadžiče vypravovanou č. 3, kterou do němčiny přeložil Fr. S. Krauss Sag. Mär. Südslav. I, č. 97, mimo to pak chorvatskou v časopise Kres V. str. 27 č. 35. Mezi velkoruskými Зап. Красноярск, отд. 1, 93 č. 47, mezí maloruskýmí Етнограф. Збирн. sv. 34 str. 80 č. 752. Měla se uvésti ještě francouzská verse Gittée-Lemoine 16 a čere-misská v ИзвЬст. Общ. Археол. Казан. III, 230 č. З.1).

Bibliografické záznamy variantů, místy v dosti obšírném výtahu sdělených, jmenovitě když byly čerpány z rukopisů, jsou seřazeny způsobem, proti kterému jsme nahoře (str, 136) činili námitky. Následuje nejobšírnější kapitola o zkoumání původní formy, t. j, zvláště obsahu pohádky (str, 24—55). Rozbírají se různé motivy této látky do podrobností, ukazují se novější změny a dodatky, i rekonstruuje se původní její obsah ve všeobecných ovšem jen rysech, tak že s touto rekonstrukcí možno jen souhlasiti. Byli bychom si ovšem přáli bližší rozbor některých všeobecnějších rysů, tak zvláště základního motivu, řečí zvířecí a prostředků, jimiž člověk nabyl její znalosti. Celkem správně ukazuje se, jaký vliv měly jiné známé látky pohádkové na změny této pohádky, vytváření různých jejích versí. Zajímavé jsou některé finské verse, ve kterých čloyěk slyší stromy mlu-"víti a podle toho najde poklad (str. 7, 8 sl- 39), ovšem vedle i oho naučí ho had rozuměti řečem zvířecím. Spisovatel míní, že znalost řečí byla tu od zvířat přenesena na stromy (str. 41), pochybuji že správně. Motiv tento vyškytá se dosti hojně. Lotyšská pověst (Biene-mann 23 č. 30) vypravuje o poustevníkovi, který za měsíčních nocí, když stromy ožívaly a mluvily, s nimi rozmlouval. Podle jiné (Трейландъ 43 č, 39) byly za starých dob všecky stromy tak živé, jako lidé, a drvoštěpy prosily, aby jich šetřili. V bulharské pověstí (Сборн. мин. X-, odd. 3 č. 3) rozmlouvaly mezi sebou stromy, a jeden z nich pověděl, že samy jsou vinny, že je sekají, když sekyře dodaly topůrko. Mongolská pověst (Беннигсенъ 23 č. 22) vypravuje, že stromy jednou se pohádaly a.popraly, komu patří země, na kíeré stojí; a všecky byly vyhnány do hor až na nejsilnější »saksaul«, který sám zůstal v stepi. V polské pohádce Wisła IX, 84 řekly duby dřevorubcům, že jim dají co chtí, jen aby jich ne-sekalí; našli pod nimi poklady. V jiné polské pohádce Lud IX, 172 tázal se dub reka, proč jest suchý, a ten mu odpověděl, proto, že pod ním jest poklad. V maloruské pohádce (Етнограф. збарн. XIV, 257) prosí lípa reka, aby jí nesekal, že mu dá poklad, který po pravém jejím boku leží. Podle polské pověsti Grodn. gub. (Fede-rowski III, 272 č. 536), strom všecko slyší, zná a rozumí, co se na světě děje. Jsou jiné ještě tradice podobného rázu, ale můžeme na uvedeném přestátí. Jsou důkazem, že takovéto názory byly velice rozšířeny a mohly býti zaneseny do pohádky rozebrané od dra Anttí Aarne, a že padá jeho výklad, jako by tu šlo o »rozšíření