pojmu, charakteristické pro pohadky«, že by znalost řeči zvířecí byla přenesena na stromy.

Spisovatel rozeznává dvě hlavní verse této pohádky, východní a západní. Po důkladném rozboru (str. 55 sl.) přichází к témuž výsledku, který před více než 50 lety naznačil Benfey na základě skromničkého materiálu, že východní verse jest jednotnější a harmoničtější a že jest pohádka indického původu (str. 63, srv. ještě str. 80 sl.), i polemisuje šťastně proti odchylnému mínění, které zastával W. Klinger (str. 64 sl.). Vedle toho míní finský učenec, že »západněji se vytvořila nová verse, která zachovala hlavní děj povídkový, ale ve které pod cizím vlivem některé motivy nabyly zcela jiné tvářností. Vytvářela se tato verse asi znenáhla, jednotlivé její motivy se měnily jednotlivě. Jest vysokého stáří, doložena literárně od 13. stol. V západní Evropě jest tato pohádka velmi málo známa, nejspíše se šířila z jihovýchodu, (z východu) na západ a sever. Také druhá západní verse vznikla na půdě asijské, a obsah její nevylučuje právě mohamedánske prostředí (str. 67 sl.)..

Několiv slov jest věnováno poměru starších literárních zpracování a lidových versí. Také tu učiněno několik případných pozorování a poznámek, na př. že verse v Gesta Romanorum plynula z ústního podání (str. 72 sl.) a j.

V č. 16. podána jest zpráva o činnosti maďarské sekce této mezinárodní společnosti, zpráva velice pozoruhodná zvláště tím, že ukazuje, jak bylo možno prostřednictvím učitelstva, kněžstva i vysokého kiéru získati součinnost mládeže, a jak za týmž účelem byly konány v různých krajích Uher zvláštní schůze a přednášky.

Kéž by u nás bylo možno vzbuditi podobný sběratelský a vědecký ruch! jpa.

Sagen und Märchen aus dem Oberwallis. Aus dem Volksmunde gesammelt von J. Jegerlehner, Mit vergleichendem Anhange und Register zu diesen und des Verfassers Sagen aus dem Unterwallis (1909) unter Mitwirkung von Professor Dr. S. Singer versehen von Hanns Bächtold. (Schriften der Schweizerischen Gesellschaft für Volkskunde 9.). Basel 1913 — str. XII.+ 348.

Jest to tuším nejbohatší sbírka prosaických tradic z německých krajů švýcarských, kterou dosud máme. Podle předmluvy sběratelovy tyto různé povídky již v brzku úplně vymizejí se starým pokolením, schylujícím se v hrob. Sebrány byly v pěti údolích a podle původu svého jsou povídky seřazeny v pět oddílů, v těchto pak podle obsahu v prvním: o trpaslících, o pastýřích, o myslivcích, o loupežnících a vrazích, o čertu, o kouzelnících, čarodějnicích; o hrabatech, princech a králích; kocourkoviny; v druhém oddíle částečně jinak; z ostatních tří není mnoho sebráno a proto bylo upuštěno od takového seskupování látky. Úvodem jsou stručně uvedeni vypravovatelé obého pohlaví a bohužel, nebylo o nich nic řečeno. Přirozeně nebyly povídky seskupeny podle jich vlastních původců. Tento v Rusku obvyklý způsob nebyl mimo Kubínovy »Klad-ské povidky« bohužel nikdež ještě napodoben, západoevropští folk-loristé ho nejspíše vůbec ani neznají. Z valné části jsou tu pouhé pověsti, namnoze čistě místního rázu, charakterisující pověrečnost