Pohádky Anny Krystinové-Popelkové.

V předešlém čísle Věstníku (158) uvedl jsem mezi českými pohádkovými sbírkami knihu paní Popelkové »Na Besede« z r. 1897. Po vytištění čísla dostal jsem od paní Popelkové informaci o její sbírce, již tu otiskuji.

Sbírka z r. 1897 tištěná v Poličce u Popelky, pochází od tří vyprávěček: Marie Jeřábkové (č. 1—20, 25—28, 31.) Anežky Polívkové (21.—24), Anny Popelkové (29, 30, 34—36). Č. 32 a 33 nej isto zda od Jeřábkové neb Popelkové.

Povídky byly tištěny částečně dříve v »Policske Jitrence«, vydávané Popelkou, otcem sběratelky, a sice r. 1893 č. 21—24 (zapsány 1892), r. 1894 č. 1—5, r. 1895 č. 6—19, r. 1896 č. 20. Mimo to r. 1893 v Jitřence otištěny dvě pohádky (»Kocici studanka« a »Honza doktorem«), do sbírky nepojaté.

*

Já sama jako dítě slýchala jsem mnoho a mnoho pohádek. Měli jsme v rodině po 25 let stařenku Kačenku Paclíkovou, živou, znající pohádek na kopy, pak tetu Annu Popelkovou, ženu bratra otcova Morice, který byl velice dovedným lidovým umělcem-řez -bářem. Vyřezával ze dřeva figurky na betlémy, robil zvířata z papírové masy, robil a maloval velice dovedně. Otec a bratr tety Anny Popelkové byl rovněž lidový umělec a dělal z hlíny a maloval zvířátka (ptáky, ovce), která o mikulášských trzích prodával.

Ač se dnes již ani nepamatuji, které a jaké pohádky jsme my děti v rodině od nich slýchaly, vím že jsem z nich mnohé svým sourozencům po večerech před usnutím vyprávěla. Zajisté že jsem je hojně ze své fantasie doplňovala a »děti«, sourozenci (bylo nás 12, jako apoštolů) mořily mne často o pohádky. Měla jsem v zásobě též mnoho materiálu dětských povídek tehda, Nieritzových, Šmídových a pod., které jsem ze skladu svého otce, tehda knihaře a papírníka, přímo hltala.

Otec byl rozšafný, moudrý muž, který měl smysl pro lepší ideje. Za svých mladších let sebral dva kancionály písní a dal je krasopisně a s iniciálkami napsati. Tyto sbírky máme doma jako rodinnou památku.

Kačenka Paclíková, svobodná, z okolí Políčky pocházející, žívá, veselá stařenka. Ač po léta nemocná, chromá, přece si zachovala humor. Zemřela již asi před 30 lety. Bližších údajů o ní neznám, než že nám vyprávěla mnoho pohádek, na jichž obsah se však již ani nepamatuji,

Anna Popelková, roz. Kozlová, v Poličce narozená a vůbec zde stále až do svého 84. roku žijící, dcera a žena lidových umělců, subtilná, vrásčitá dobrosrdečná stařenka, skromná, cítící se svými hrdiny pohádek, slzící pří líčení jejich utrpení, radující se z jejich úspěchů. Její líčení je živé, dobrácké. Zachovávala si až do své pozdní smrti, jež nastala roku letošního, víru v nadpřirozené: »Dyž teď lidí nic nevěřej. Ale za mejch časů byly strašidla, ať si mluví kdo chce co chce. Jako třeba toho a toho prohnaly. A vodníci? Můj dědeček ho viděl, tak mu ze šosu voda kapala. A smrt jak se zjevila. Tamhle tej jak se táhla к její postelí — a rychtyk do rána bylo po ní,

A jak strašívalo! Dyž sme vostávali u.....strašidla párkrát cu-

paly vo jedenactej.« — Atd. atd. Měla 16 dětí a asi málo která