Musea národopisná — vedle museí přírodopisných — mohou nej bezpečněji a nej příměji hledati svůj původ v kabinetech rarit, jež ve století XVII. a XVIII, vznikaly a byly udržovány při dvorech velmožů. Vždy poutalo vše, co bylo různé od bytí domácího, co vyznačovalo svéráz cizích krajů a cizích národů. Čím četněji byly podnikány cesty do ciziny, čím více se ten který národ připoutával к mezinárodní (evropské) kultuře, tím více i rostl jeho smysl a zájem pro vše, co se vymykalo uvedenému kulturnímu niveau. Tím tempem také vždy početněji byly shromaždovány památky národopisné v různých sbírkách rarit: ovšem byly to vlastně pouhé upomínky cestovní, snášené beze všeho ladu a skladu. Teprve pozdní léta století devatenáctého vytvořila musea národopisná, t. j. soustavně a účelně uspořádané sbírky, dokládající hmotnými památkami život a kulturu vlast- ' ního lidu i národů cizích. Pří tom se sbírky etnografické jen ponenáhlu osamostatňovaly. Dlouho byly a dosud namnoze jsou pouhými odděleními museí jiných, zprvu nejvíce přírodopisných, později (a správněji) i historických. Jet národopis jistě vědou duchovní; musea národopisná předvádějí produkty lidského ducha, které lze pochopiti jedině, jsou-li pozorovány se stanoviska historického a psychologického.

Prvé základy к osamostatnění a rozkvětu národopisných museí položily ovšem filosofické a sociologické teorie druhé polovice osmnáctého století, které hlásaly návrat к přírodě a domnívaly se, že naleznou toužený zlatý věk u národů přírodních (primitivních). Spolu působilo tu i učení Herderovo, jež přinášelo uznání národní myšlence, národnímu umění i jazyku. К dalšímu vybudování jejich přispěl rostoucí a stále ještě mohutnící nacionalism a vždy více a více se zakoreňuj ící demokratická tendence života veřejného. Jimi byla buzena a posilována snaha poznati a přesně vymeziti vlastní národní svéráz, povahu a ducha vlastního národa a jeho dějinné poslání. Jimi byl buzen zájem o široké vrstvy lidové, o poznání jejich života, názoru a sklonů. Stejně příznivě na rozvoj museí etnografických působila zahraničná a hospodářská politika moderních států, jež hledají v krajích, jsoucích mimo okruh evropské kultury, tržiště, kde by odbyly nadbytek své výroby, i půdu, na níž by usadily přebytek své populace. Uvedené zájmy praktické jistě usnadnily rozkvět národopisných museí, ale úkol jejich naprosto nevyčerpávají. Majíť i musea etnografická především a hlavně sloužiti potřebě vědecké: přispívali к poznání vlastního i cizích národů, jejich významu a ceny ne pro časný zisk přítomnosti, nýbrž pro lidstvo vůbec.

Úkolem národopisných sbírek tedy je přispěti к poznání sebe sama. Poznati svůj svéráz vyžaduje »poznati všeobecnou stejnost duševních elementů, především ne j všeobecnějších potřeb všech lidských společností a jejich dějinného, t. j. psychicky zevního projevení se a poznati skutečné rozdíly v dějinném projevení se sociální psychy různých lidských společností, závislém na náhodných zevních podnětech, zejména poznati to, co je u cizích národů i u nás samých zvláštního v prostředcích, nalezených pro úkoj jejich potreb«. Ovšem v celé šíři úkol svůj národopisná musea po pravidlu neplní. I mezi nimi nastala další specialisace: buď podávají materiál přispívající přímo к poznání svérázu vlastního národa, shromažďujíce památky jeho života, pokud jsou odlišný od průměru mezinárodní (evropské) kultury — a to jsou tak zvaná musea lidovědná; — nebo přispívají к poznání vlastního svérázu nepřímo památkami a ukázkami výrobků a předmětů, sloužících úkoji potřeb u t. zv. národů exotických, t. j. národů, jež nebyly účastny světových dějin, vyvíjejících se na základě staré kultury stredomorské — a to jsou musea exotického-národopisu (etnologická).

Musea etnologická mají téměř všude mimo vlastní svůj úkol obecně vědecký i řadu úkolů podružných, praktických: úkoly národní, politické, obchodní