a umělecké. Mají buditi zájem národa na rozvoji jeho světového obchodu, mají prohlubovati pochopení pro význam koloniální politiky státu. Mají připravovati vhodné síly (diplomaty, důstojníky, námořníky, misionáře) pro koloniální správu, poskytujíce názorné poučení o zvláštnostech, zejména mravních a právních názorech zámořských národů, z nichž většina je primitivních; dobrým podobným vyškolením orgánů koloniální správy nejednou by se bylo možno uvarovati chyb, vedoucích к nedorozumění, к nedůvěře, ba i ke vzpourám a povstáním domorodců. Konečně je jejich úkolem sloužiti i obchodu, již svými exposicemi poučovati o potřebách, výrobcích, dopravních a obchodních cestách, o zvláštnostech cizích národů a ovšem podávati i vyžádané informace konkrétné. Musea etnologická souvisí takto opravdu těsně s obchodní a zahraniční politikou státu, s rozvojem a významem jeho kolonií. Kde není uvedených praktických úkolů, musea exotického národopisu zůstávají pouhými odděleními museí jiných nebo aspoň nenabývají velkého rozvoje a významu; — svědčí to o závislosti vědeckých ústavů na potřebách praktického života, které teprve z mrtvých sbírek činí životný orgán kulturního snažení národního. Jinde konečně plní etnologická musea poslání národně politické tím, že seznamují se všemi národy příbuznými nebo sousedícími, jež ta která říše touží podrobit svému vlivu, nebo tím, že seznamují se všemi národy, tvořícími státní jednotu (na př. с a k. museum pro rakouskou lidovědu ve Vídni.)

Musea lidovědná obracejí pozornost к vlastnímu národu snažíce se doložiti a stanovití jeho svéráz hmotnými památkami života lidového. Vyšší vrstvy národa, nejprve duchovenstvo, šlechta, později i měšťanstvo obchodně a průmyslně činné a konečně všechno obyvatelstvo městské podléhalo vlivům styků mezinárodních mnohem dříve, než obyvatelstvo venkova. Venkovský lid jednak nedostatkem přímých styků s cizinou (připoután к půdě, nemaje potřeb, jejichž úkoj by byl nucen hledati mimo rodný kraj), jednak již povahou svého zaměstnání zůstával konservativní, uchovával starý ráz svého života, zakládající se »na tradici, na živém v podstatných věcech nepřetržitém a nezkaleném podání rodinnem«. Teprve neobyčejný vývoj technický, který hustou sítí dopravních prostředků připoutal a sblížil venkov četnými hospodářskými a kulturními styky se životem ostatních vrstev národních, který práci zemědělcovu učinil méně závislou na přízni přírody, kterou vyvažuje různými, zabezpečujícími zařízeními pospolitými, způsobil v druhé polovici minulého století, že uniformující kultura mezinárodní počala si rychlým tempem podmaňovat a přizpůsobovat i všechen venkov. Lidové výrobky, dotud běžné, a předměty, sloužící úkoji potřeb lidu venkovského, vycházely z užívání, zanikaly a pokud zůstaly uschovány, stávaly se památkami. Památky ty vynucovaly si přímo uložení ve sbírkách, především v museích, neboť jsouce původně většinou předměty denní potřeby ztrácely — nejsouce více užívány — své poslání. Nemělo smyslu, aby byly uchovány na svém původním místě, kde nesloužíce více životu přímo překážely. Tím způsobem samy se vymykaly svému prostředí: byly vydávány zkáze, nebo přecházely v ruce sběratelů. Spolu však stávalo se nemožným seznamovati se s národním svérázem a studovati jej v samém životě lidu. Nezbývalo než uchovati, co se dalo a pro co ochotný pracovník právě měl smysl, jako neživý, studijní materiál v četných zápisech lidové tradice a ve sbírkách hmotných památek lidového života. Tím bylo podporováno a uspíšeno osamostatnění museí lidovědných.

Obsah museí národopisných — etnologických i lidovědných — je podstatně stejný. Neliší se tím, které předměty shromažďují, nýbrž odkud, z rukou kterého národa. Ovšem sbírky lidovědné, jejichž okruh pozorovací je nepoměrně menší, mohou býti podrobnější, více vyčerpávající. Vždy však jde při národopisných sbírkách o to, podati obraz života toho kterého lidu, národa neb národů, pokud je to hmotnými památkami nebo grafickým znázorněním vůbec možno. Nepodávají-li celkového obrazu, — a to je zvláště těžké a dotud také výjimečné právě u museí exotického národopisu — zůstávají pouhými sbírkami rarit. A zůstávají němé, ne-jsou-li provázeny grafickým osvětlením, zejména mapami. Vlastním obsahem museí národopisných jsou ovšem sbírky folkloristické, t. j. soustavné a význačné, typické ukázky a doklady toho, co lid — (u primitivních národů je lid i celým národem) — ví a umí. Je tu předvésti, jak lid bydlí: rozčlenění obce, ráz staveb, zařízení vnitřní (nábytek, domácí nářadí), jak se odívá: kroje celé a umělecky význačné krojové součásti (výšivky, tkaniny vzorkované, ozdoby hlavy a pod.); dále musí tu býti zastoupena prvotní zaměstnání lidová: rolnictví a zaměstnání s ním bezprostředně souvisící (pastýřství, brtnictví, chov domácího zvířectva), lesnictví (lovectví, dřevorubství, plavectví a rybářství), průmysl domácký (zpracování dřeva, košíkářství, tkalcovství, soukenictví a j.) a zemědělský (mlynářství,