Pokud jde o sbírání materiálu, právě musea národopisná nemohou čekati na to, co bud přímo jim nebo na trh starožitnický samo přijde. Jejich účel nutí je podnikati cesty studijní a sběratelské, což se obecně a téměř od samého počátku uznává pro musea etnologická, co však neméně platí i pro musea lidovědná, třeba dosavadní prakse vedla k tomu jenom výjimečně. Ba musea lidovědná měla by této činnosti věnovati pozornost dvojnásobnou: jet poslední hodina, kdy mohou ještě v některých krajích zastihnouti zbytky lidového svérázu, kdy mohou čerpati ze života a ne se teprve dohadovati z mrtvých památek. Mimo to jenom uvedeným způsobem lze docíliti, aby ty které oblasti byly ve sbírkách zastoupeny způsobem vyčerpávajícím, aby sbírky podávaly ucelený, úplný obraz a ne namátkové ukázky. Konečně jenom cestami studijními a sběratelskými možno bezpečně ověřiti materiál, jinak nabytý (koupí v museu nebo u starožitníků a sběratelů). Spolu cesty mohou museu opatřiti materiál antropologický (měření, fotografování typů) a fotografické doklady památek, jež není možno nebo vhodno získatí v originálu. Konečně studiem na místě je umožněno všímati si opravdově i duševního života lidu a zápisy nabytých poznatků (tradicí, zjm. pohádek, písní, dokladů světového názoru lidového, popisy zvyků, obyčejů atd.) uložiti v archivu, který pro odborníky všude má doplňovati obraz, podávaný sbírkami. U památek, kterých národopisné museum nabývá, je třeba zjistití naleziště (jímž lze někdy doložit rozšíření toho kterého předmětu), původ, který se velmi často nekryje s nalezištěm, místní (lidový) název, smysl výzdoby, (je-li ornamentika symbolická, při čemž však musea lidovědná musí postupovati velmi kriticky), účel a užívání, způsob výrobní techniky a materiál. Již proto třeba viděti předmět, který se stává památkou, v jeho původním prostředí. »Predměty, jejichž naleziště není zjištěno a jejichž původ museum samo nemůže bezpečně určiti, nemají se vůbec přijímati do sbirek«. (O. Richter).

Co do uspořádání a zpřístupnění sbírek široké i odborné veřejnosti, dnes většina museí má vlastní exposice určené laickému obecenstvu a depa pro odborné pracovníky; skladišti, kde by ležely památky zabaleny v bednách a nepřístupny studiu řádně vypravené národopisné museum míti nemá. Sbírky přístupné široké veřejnosti nesmí býti přeplněny, aby neunavovaly svou bohatostí, musí býti uspořádány přehledně, věcně a jednoduše. Instalace musí tu býti rozčleněna dle místního původu, dle geograficky etnické souvislosti. (Nově někteří žádají pro musea etnologická instalaci dle klimatických pásem, soudíce, že vliv klimatu— svým působením na floru a faunu, na zevní přírodní podmínky života — ve vývoj i materiální kultury převahu) e nad vlivem styku a souvislosti národní). V mezích toho rozčlenění může teprve býti provedeno rozdělení věcné ve skupiny: sídel, vnitřního zařízení, krojů, zaměstnání umění, zvykosloví. Zde právě liší se od museí etnografických musea pro primitivnou lidskou ergologii (prvé v Basileji), jež obsahujíce podstatně stejný materiál, seřazují své sbírky předem ne geograficky (etnicky), nýbrž věcně, aby podala obraz a přehled vývoje toho kterého odvětví úko]e lidských potřeb místo obrazu kulturního stavu určité jednotky etnické. Způsob instalace má být volen tak, aby podával živé představy, nejen mrtvé vědění. Všechny památky národopisné jsou jako oživeny, vidíme-lí, jak se jich užívalo; rozvěšeny po stěnách sbírek jsou nepůsobivy, jako mrtvy (P. Sarasin). Proto musea národopisná vystavují často interiérově; proto v posledních letech jsou právě zakládána jako musea pod šírým nebem (skansen, u nás prvé museum valašské v Rožnově), kde jsou památky vystaveny tak, jak byly ukládány, dokud byly předměty potřeby: statek, chalupa se vším zařízením a p. Při tom všem je však dbáti, aby přílišná malebnost nebyla na úkor instalace věcné, aby každý předmět působil sám svým vlastním rázem; zejména při instalaci po vitrínách všechna výzdoba jenom rozptyluje a odvádí pozornost divákovu.

Sbírky etnografické mají býti vystaveny tak, aby byly knihou, v které by dovedl každý čisti. Průvodce sbírkami má podávati jenom všeobecné uvedení a osvětlení; jinak mají mluvíti к návštěvníkům exposice samy. K tomu ovšem nestačí, ač ję velmi důležité, hojné, přesné a jasné etiketování. Aby sbírky byly dosti výmluvný, je třeba doplniti je různými pomůckami moderního musejnictví. Zeměpisnou orientaci umožní návštěvníkům přehledné mapy v celé sbírce a mapky ve vitrínách s vyznačením zastoupených míst. Mapy (ovšem í plastické) jsou také hlavním prostředkem, kterým podává své informace zeměpisné oddělení museí národopisných. Graficky bylo by možno předvétti zvláště demografický úvod (vstup) sbírek. Fotografické znázornění je nezbytno všude, kde nelze předmět sám získati do sbírek na př. pro jeho fixní místo (stavby), velikost, nebo kde nejde o památku, nýbrž děj, — při lidových zvycích a obyčejích, při úkonech pracovních —