pro tyto doby svoje vlastní vědecké cíle, které v prvé řadě si všímají kulturní historie a ethnologie. Při tom jsou si dobře vědomi, v jakých mezích se musí pohybová ti, aby docílili výsledků positivních, jež nijak nezadají poznatkům historickým a to tím méně, jelikož jsou prameny a materialie, jichž používá praehístorie, tak bohaté a authentické, jakých historie ohledně zmíněných dob vůbec nemá.

Lze konstatovati, že praehistcrii nic neuškodilo v té míře, jako její stálé ohledy a vztahy na dějepis a pokud se nedovedla úplně emanci-povati, byl zdárný vývoj její přímo ohrožen. Doklady toho jsou práce prvních našich praehistoriků Vocela a Píce. Zejména Píčovo životní dílo ztroskotalo v několika základních bodech jen proto, že si předem zosnoval obsáhlý program pracovní na základě historických tbemat, kterýž hleděl někdy až násilím doložiti a prchloubiti výsledky studií předhistoríckých. Píčovi nehodilo se pak konsekventně i dlouhé a komplikované nějaké osídlení Čech před prvními národy historicky tu zjištěnými, tak že nej starším fasím kulturním nevěnoval stejnoměrné péče, ano nerozpakoval se popírati houževnatě existenci čisté doby kamenné.

Teprve nynější škola praehistorická emancipovala se dokonale a vědomě z područí historického badání a vytkla si za heslo soběstačnost praehístorie. Pří tom sleduje vlastní methodu pracovní, v podstatě analogickou vědám přírodním, má na zřeteli vlastní cíle (hlavně kulturní a ethnografícké) a používá specielních, přehojných materíalií (keramiky, kamenných, kovových a jiných předmětů výrobních, okrasných, zbraní a pod,), jakož i bohatých a spolehlivých pramenů z archivů podzemních (sídliště, hroby). Dnešní škola archaeologická úmyslně vylučuj e ze svých úkolů přímé luštění historických prcblémů a nikterak nevidí své ctižádosti v tom, aby kulturám a národům přikládala pyšných jmen historických.

Z uvedeného však také vyplývá, že nemůže býti starostí praehistoriků, zdali a jak dějepisci použijí jejich positivních vědeckých výsledků, zejména pokud jde o doby, které spadají již do rámce badání historického. Vítanému přátelskému poměru a vzájemné shodě velmi by se posloužilo, kdyby sie povolání historikové také seznámili intimněji a ochotněji s pomůckami, vědeckou methodou a úspěchy před-historie, což se dosud až na několik málo výjimek s dostatek nestalo. Arciť nelze neuznati, že vzhledem ku relativnímu mládí naší discipliny, jakož i některým vnějším zjevům jejího vývoje u vzdáleněji stojících a méně zasvěcených historiků lehce se mohla dostaviti jakási reserva nebo snad i skepse. Hlavně poukazovalo se na to, že v táboře našem vládnou ještě spory o nej důležitějších základních otázkách, tak že nelze mluvítí o ustálených vědeckých výsledcích.

K tomu dlužno podotknouti, že tato námitka pozbyla dnešního dne oprávněnosti a závažnosti, jelikož dřívější antagonismus mezi starší a mladší školou archaeologickcu — pokud skutečně stával — nyní téměř úplně vymizel. Takřka samojediným representantem starší školy byl profesor Píč a netřeba popříti, že se objevily diskrepance mezi ním a mladšími archaeology, pokud jde o způsob badání jakož i o věcné názory. Pří tom jednalo se však v podstatě sotva o něoo jiného, než o přirozené zjevy vývoje vědeckého, jak nemohlo býti ani jinak u tehdáž ještě mladé vědy archaeologícké a — budiž to upřímně