řečeno — i při jistých specielních vztazích osobních. Každý znalec poměrů ví, že Píč rozpoznal ohledně nejstarších fasí (a kolem těch točil se spor v prvé řadě) jednotlivé elementy kulturní (slohy keramické, druhy předmětů užitkových a okrasných, způsoby pohřebních ritů) téměř právě tak úplně a správně, jako pracovníci mladší. Základní rozdíl obou směrů tkvěl v methcdickém zpracování látky, které u profesora Píce nebylo vždy praehistoricky objektivní a nezkalené následkem zmíněného jeho úsilí, pomocí praehístoríckého materiálu dotvrditi themata historická. Příkladem budiž zde uvedeno, že Píč znal zcela dobře neolíthickou skupinu nádob tvarů kulovitých a hruškovitých s příslušnými typy kamenných nástrojů, dále jednotlivé keramické skupiny t. zv. přechodní periody, jakož i kultury únětické. Ale neviděl v těchto skupinách správně representantů časového vývoje (vývoj ové posloupnosti), nýbrž tvrdil nesprávně, že tyto kulturní skupiny existovaly v Čechách vedle sebe současně. Činil tak nejen z toho důvodu, že později nechtěl již odvolati svou původní negaci českého neolithu, nýbrž i z té příčiny, že mu bylo dosti lhostejno, jaký byl vývoj jednotlivých kulturních fasí a přesunů obyvatelstva před objevením se historických Bojů a Markomanů na půdě domácí.

Dnes arci není již jediného vážného praehistorika, jenž by nepovažoval Píčem hlásanou zásadu lokální koexistence dobově různorodých kultur za nesprávnou. Budiž ještě uvedeno, že Píč ve svém referátu o praehistorické rukojetí K. Buchtely a L. Níederla v Památkách archaeoilogických — byl to jeden z jeho posledních archaeologických posudků vůbec — svoje dřívější stanovisko příkrého odmítání vůči theoriím novější t. zv. školy universitní konečně opustil. Tato smířlivá nálada propukla ovšem příliš pozdě; v dřívějších dobách byla by zajisté valně přispěla ku klidnějšímu vybudování naší vědv prae'hi-stcrické, jakož i к jejímu rychlejšímu uznání. Rozhodně není dnes jíž na místě, poukazovati na antagonismus v badání archaeoilogickém a tím oslabovat! positivní jeho výsledky.

Tyto výsledky dovolím si stručně vylíčiti. Jak uvedeno směřují cíle vědy praehistorické předně ke kulturní historií a ethnologii. Nej-důležitější a nejčetnější jsou naše poznatky na poli kulturní historie, avšak i ethnografíe doznala takového obohacení, jakého před čtvrtstoletím sotva kdo tušil. Česká praehistorie musela se propraoovati velmi namáhavě a zejména bylo teprve úkolem nynější školy archaeologi-cké, vývojový systém od nejstarších dob až do narození Krista detailně vybadati, neboť ani Vooel ani Píč neměli o dobu před Bojí a Markomany dostatečný zájem; Vocelovi nad to chyběl potřebný studijní materiál.

Při těchto našich poměrech — ostatně nebvlo v cizině mnohem lépe — nezbývalo před 20 lety, než ptřikročiti ku vybudování od základů nového systému vývojového, což podařilo se v nynější úplnosti hlavně proto, že od prvopočátku byly sledovány výlučně archaeolo-gické cíle s použitím vlastní methody a na základě nej hojnějších a pokud možno přesně ověřených materialií. Tak můžeme při dnešním retrospektivním pokusu registrovati dlouhou řadu výsledků ve směru kulturně-historickém a ethnografickém, jež před námi otevírají zcela nové obzory sahající až do nej vzdálenějších dob prvního' vystoupeni člověka v Čechách. " -