rcbylé. Delení košile bylo ze šetrností, nebof dolní část vydržela za několik horních. Ve střihu a ozdobě byly v této dědině dva způsoby, „horácký" a„čechácký". První byly u krku volnější, s malým „krejzlíč-kem", rukávy měly kratší, na konci sbírané, a na okraji lemované červenou tkaničkou. Košile druhého střihu je u krku uzavřenější a má „krejzlíček", více nebo méně bohatě vyšívaný, rukávy jsou delší, bohatě, sbírané a vyšívané okraje. Nyní nosí košile jen se zcela krátkými rukávy. Spodní sukně byla z hrubého, režného plátna, tak ostrých okrajů, že rozšlehaly lýtka do krve. — Svrchní sukně byly velmi rozmanité. Jsou to „mezulánky", z těžké, hrubé, vlněné látky, doma i od tkalců dělané, nebo jemnější „cajčky" barvy šedé nebo makové

Obr. č. 7 b. Ukázka typu zdejšího obyvatelstva.

(odtud zvané „máčky", „šedé", „žebrácké"). Mezulánky i cajčky mívaly někdy okolo široké pentle a proto jim říkaly též „lemovačky". Na předu pod zástěrou bývaly nahrazovány ze šetrnosti často jinou, hrubší látkou. Tyto sukně nosily na Litomyšlsku. Mimo to byly v Širokém Dole zvláště mezi chudinou a potom na všední den obvyklé kanafasové sukně „komofasky" a „trhané", nazvané tak proto, že barevná nit při tkaní se často přetrhávala. Z kamenického kroje a dále z Moravy pronikly sem „kolovánky", bílé sukně s příčnými koldoköla modrými neb červenými pruhy. — Asi do prvé polovice XIX. st. byly další součástí tohoto kroje „životky", šněrovačky, kryjící silně záda o úzkých poramcích a přednicích, šikmo se k pasu sbíhajících; mezi předníce se vkládal „punt" a přes něj bylo šněrování; na okrajích byly našity ze soukenných šlaků podkladky, zvané „šorčiky", aby sukně lépe držely. Dle toho, jak byla látka květovaná, nazývaly životky „čtyřkvěták", „pětíkvěták", Žívotek je známá součást kroje litomyšl-ského. Pokud jsem mohl poznati, nebylo tu valných rozdílů mimo materiál a provedení. V horách nosily se poměrně velmi nákladné životky