jejím ústupu z Ruska, bylo západní Evropě symbolem síly, jež zdrtila Napoleona a v poražené Francii ztělesňovala známá chansona Bérangerovae) v postavě divokého, slepě poslušného kozáka, hrubé násilí a temné moci ruské reakce. Shledávají se zprávy o tomto lidu, vyrostlém na nekonečných východoevropských stepích, o jeho životě v míru, o jeho ženách a krojích. Příznačně charakterisuje tuto dychti -vost neznámý autor v časopise Moravia (1815, Nr, 58), který do své causerie „Geographie und Topographie der allmlächtigen und allge-liebten Mädchenwelt" pojal kapitolu „Die Frauen der Kosaken". V. úvodě, praví; „Německo vidělo za našich dnů tolik kozáků, ale kdo spatřil kdy jejich ženy?" Následují dosti kusé zprávy o jejich krojí a způsobu života. V naších časopisech druhého a třetího desetiletí XIX. věku nenajdeme — mimo Hromádkovy Prvotiny — pczoruhoidněj ších zmínek7) o kozácích a Malorusech, ačkoliv právě ve dvacátých letech dostala česká inteligence z rukou Čelakovského první výbor maloruských písní,8) kdežto Šafařík shrnul dosavadní vědecké zprávy r. 1826 ve své „Geschichte der slavischen Sprache u. Litteratur nach allen Mundarten".9) „Dějiny" jsou vysoce důležité i po stránce národopisné, jimi počíná se u nás vědecké studium této nauky; Šafařík pokusil se tu vybudovati z rozptýleného materiálu pevný celek, shrnouti těžce dostupné prameny v přehledný výklad o sídlech jednotlivých slovanských národů, o jejích počtu, vyznání, jazyce,

0 duševních vlastnostech a lidové poesii, o jejich dějinách politických

1 literárních. Tehdejší stav slavistických studií a poměry, v nichž Šafařík žil, vysvětlují ovšem plně,, že se většinou omezil na reprodukci pramenů, jejichž spolehlivost byla namnoze pochybná. O ukrajinské větvi maloruské měl aspoň řadu pramenů velíkoruských, třeba že ho neinformovaly ve všem. správně, neboť směšuje na příklad Zaporožce s hajdamäky, tvrdí, že jen část kozáků byla čistě slovanského původu atd. Naproti tomu ocenil vřele písňové bohatství maloruského lidu, přiznávaje mu po té stránce prvenství mezi všemi slovanskými národy, ač ovšem mohl uvésti jedinou ryze maloruskou sbírku, totiž Certelevův sborníček dum z r. 1819. Zná též Kctljarevského Eneidu, maloruskou mluvnici Pavlovského atd. Za to o Rusínech v Haliči, v Bukovině a v severních Uhrách zaznamenal toliko pouhá statistická data, přiznávaje, že po stránce jazykové a historické jsou dosud „terra incognita", (I., 141)10). Zůstali jí i později. Tak na př. sděluje Čelakovský Kamarýtovi chystaje se r. 1830 do Ruska, (Bílý, Korespondence II., 65), že má cestou do Petrohradu prozkoumati „rusínske neboli rusňácké nářečí" a že za tím účelem pojede do Varšavy přes horní Uhry, naše Polsko a Krakov.*) — Jako na zavolanou objevily se