právě tehdy dvě důležité stati Palackého. Podle nově vyšlého spisu Čaplovičova „Gemälde von Ungarn", který přinesl pravdivější zprávy o uherských Slovanech, pojednal Palacký v ČČM. 1829 „ O národech uherských, zvláště Slovanech". Ovšem o jazyku „Rusínů aneb Ru-tenů" praví jen (str. 13), že jejich „řeč s maloruským nářečím nejvíce se srovnává", ale rek nato v přehledném článku „O národech Polských" (ČČM. 1830) poznamenává již správně (str. 76], že „národ Rusínsky" jest „co do jazyku rozdílný jak od Rusů, tak i od Poláků".

Přes úsilí mladé české vědy zůstávala maloruská Halič, Ukrajina a maloruská lidová poesie přemnohým našim spisovatelům stále ještě neznámou pevninou. Ve Večerním Vyražení (1831, 97) otiskl J. L. Květoslav Bystrický pod titulem „Maceppa" (!) parafrasi básnické povídky Byronovy a v poznámce (str. 99) vykládá o Ukrajině takto: Ukraina, aneb po rusku Malaja Rossia jižně od Moskvy, dělí se ná 4 díly: Kiov, Černikov, Pultava, Chartov (!)," — Wenzig, jehož německý překlad sbírky Čelakovského vyšel r. 1830 (Slavische Volkslieder, Halle) charakterisoval v předmluvě maloruské písně jen touto zběžnou, nesprávnou poznámkou: „Písně Malorusův, národu pošlého z Rusů a Poláků, (!) mají měkčí jazyk a větší živost, než ruské, ale méně ceny a jsou větším dílem rýmované."11) — Nemělo by smyslu hromaditi další ojedinělé zmínky12) a dokazovati jejich nepřesnost: nebyla zaviněna nevšímavostí к opuštěné, zanedbané větvi ruského kmene, zájem byl, ale prameny chyběly.

Vždyť ještě r. 1836 v době živé korespondence s Pogcdinem stěžuje si Šafařík: „Sie wissen, dass wir hier keine Kataloge habeii und von dem Fortgange der neueren russischen Literatur so. wenig etwas wissen, als von dem der chinesischen.13)

Knihkupecké spojení s Ruskem bylo bídné, periodické publikace učených společností docházely velmi nepravidelně, o prvních pracích ukrajinských etnografů a básníků bylo málo zpráv — zůstane vždy velikou zásluhou Pogodinovou, že hojnými zásilkami knih věnovaných dílem Šafaříkovi, dílem našemu museu, zmírnil značně tyto obtíže. Současně prohlubuje se národopisné studium ve všech zemích polských. Povstání r. 1830—31 ochromilo slibný vývoj slavistiky v Polsku na řadu desetiletí, obzor polské vědy se súžíl, vzniká odpor ke slovanským studiím a polští učenci — pokud nezabloudili v mlhavých oblastech messianismu — omezují se jen na čistě polské látky nestarajíce se o jejich souvislost s ostatním slovanským světem.14) Avšak tato úmyslná isolace měla i svou světlou stránku. Nezdar po-; vstání, neúčast širokých vrstev selského obyvatelstva, které sledovalo vývoj událostí s netečným klidem, nutilv šlechtu i inteligenci revidovati svůj poměr к lidu. Demokrati spatřovali hlavní příčinu nezdaru v ne-volnickém systému; bylo jim jasno, proč povstání, zamýšlené jako mocný výbuch národního hněvu, skončilo jako hrdinná revolta privi-