legované kasty: nevolník, vyssávaný a přezíraný pánem, nevěřil jeho slibům a nechtěl s ním bojovati. Byly však i jiné momenty posilující lidový proud v polské vědě. Nešťastný osud Království polského vyvolal v uvědomělých vrstvách celého národa hluboký žal, ale utužil také vlastenectví a vědomí jednoty; politické naděje byly zničeny, šlo

0 to, zachovati jazyk a národní svéráz — mocným činitelem v tomto záchranném díle byla polská literatura. Výkvět inteligence se ovšem vystěhoval, a největší mistři polského verše dleli za hranicemi, kdež cizí prostředí, nové myšlenkové proudy i bezútešný stesk určily jejich poesii jiné dráhy. Básníci zbylí doma — vesměs talenty druhého řádu — rozvíjejí dále predrevoluční tradice, zejména kult lidové poesie, propagovaný v dvacátých letech mladým Mickiewiczem a tak řeč. ukrajinskou školou. Hlubší duchové přesvědčují se záhy o své nedostatečné znalosti lidu, pozorují bedlivěji jeho život, zapisují písně, všímají si lidové daemonclogie, pohádek a ostatní ústní tradice, be-letristé cestují po zemích dávné Polsky a studují vedle vlastivědných památek též bytové rysy i zvláštnosti jednotlivých oblastí, pokračujíce takto v popisné práci prvních polských etnografů. Polský příklad působil blahodárně i na Malorusy, nejen na literaturu ukrajinskou, nýbrž

1 na větev haličskou, která teprve tehdy procitlá ze staletého kulturního spánku. Podnícena zejména polskou sbírkou halíčskoruských písní vydaných W. z Oleska (1833), obrací se mladá inteligence к lidu, seznamuje se s písemnictvím svých ukrajinských bratří a nejasné tužby krystalisují zvolna v literární čin: r. 1837 vyšel almanah Rusałka Dně-strovaja.15) Jím přihlásila se mladá „ruská trojice", t. j. Vahylevyč, Hofovačkyj a Šaškevyč ke spoluprácí na úhoru slovanského národopisu. V této příznivé době přichází do Prahy (r. 1833) Šafařík. Navazuje ihned nové rozsáhlé styky vědecké, buduje za obětavé pomoci zahraničních přátel své veliké životní dílo a vědecká autorita tvůrce Starožitností, jakož i jímavé kouzlo jeho osobností činí z Prahy na řadu let středisko studií slavistických.

V duchu svých dalekosáhlých plánů, na pokračování Starožitností, ale jistě též z dávné záliby sledoval tehdy Šafařík horlivě rozvoj národopisných studií registruje pečlivě zejména nové národopisné publikace maloruské. V úvaze „Slovanské nár. písně" (ČČM. 1833) naznačil rozvoj sběratelské činnosti v posledním dvacetiletí a posoudit — vedle dvou sbírek juhoslovanských — haličskoruský sborník W. z Oleska, jemuž právem vytkl, že nevyložil v poznámkách rusínskych idiotismů, hlavně však, že nedbal rozdílu mezi písní lidovou a umělou.16) V temže ročníku analysoval slovanské názory o rusalkách, těže hojně z daemcnologie maloruské, pokud o ní jeho prameny (hlavně sbírka Maksimovičova z r. 1827 a dílo Golebiowského „Gry i zabawy" atd,) podávaly zprávy. Z Maksímovíče přeložil tam píseň o rusalce,