která dává dívce hádanky. V ČČM. 1837 (366) a 1838 (102, 115, 259] ohlásil sbírku Wójcického, sborníoek „Pieśni ludu Polskiego w Ga-licyi", vydaný Żeg, Pauli, dissertaci Bodjanského atd., posléze pak shrnul své dlouholeté zápisky v pečlivý „Bibliografický přehled sbírek slovanských národních písní" (Č, Č. M. 1838). Omlouvá se ve stručné předmluvě, že nemůže podati „ostrovtipné sepsání o povaze a ceně našeho národního básnictví vůbec" přiznávaje, že o většině sbírek referuje jen podle cizích zpráv; avšak mnohostranné styky s cizími učenci umožnily mu právě podati soupis tak úplný, že na dlouhou dobu zůstával důležitou pomůckou kníhopisneu, třebaže některé údaje (hlavně o rukopisných sbírkách] časem zastaraly. Vyšel též německy v Jordánových Jahrbücher f, slav. Literatur 1844.

Koncem třicátých let zabýval se Šafařík přípravnými pracemi k Národopisu a jest přirazeno, že zejména haličskoruská „terra in-ccgnita" vyžadovala izvláštní péče. Pomohl opět Pogodín seznámiv Šafaříka s mladým haličskoruským slavistou, jehož zprávy byly hlavně potud cenné, pokud autor podával pouze výsledky svých bohatých samostatných pozorování vyhýbaje se archeologickým hypothesám. Tak mohl Šafařík již r, 1837 (Č, Č. M.) řeše otázku „O zemi jmenované Bójky" prohiásiti, že „obšírnými a věrnýipi zprávami "jakož o těchto Bojcích tak též i o jiných obyvatelích východní Haliče" opatřil jej „horlivý vlastenec Dalibor Ivan Vahilevič" a v příštím ročníku přihlásil se mladý badatel samostatnou statí „Rozhoreoké jeskyně", kterou Šafařík — tehdy jíž redaktor musejního časopisu — přeložil z polštiny. Daleko cennější byly důkladné národopisné monografie o Huculech, Bojcích a hojná sinůška dokladů (hlavně maloruských) o vampyrismu — výňatek z rukopisného díla o „bájesloví slovanském".17)

Význam Vahylevyčových článků jest patrný. Poprvé objevily se v české literatuře informace o Máliorusech psané rodilým Malorusem, který znal dobře lid a miloval jeho poesii. Odhalil nový rázovitý svět známý do té doby jen rz kusých dat statistických příruček, z anekdot a cestovních dojmů zachycených cizinci neznalými jazyka. Naprosto nové bylýma př, zprávy o huculském nářečí, pěkně ucelená charakteristika huculských písní, doložená řadou ukázek z vlastních rukopisných sbírek autorových, nové bylý též popisy krojů, vesnic, společenského zřízení, zaměstnání atd,18) Duševní vlastnosti obyvatelstva posuzuje Vahylevyč nestranně, bez romantické idealísace, ač nutno při-znati, že theorie o neslovanském původu Huculů priostrila trochu ton poznámek o stinných stránkách jejích povahy.

Ze spisů Šafaříkových poznal haličský etnograf mnohotvárnost a kulturní bohatství slovanského světa, jimi byl povzbuzen к samostatným studiím — práce žákovy prospěly i mistrovi. Mnohé z údajů Vahylevyčových přešly do Slovanského Národopisu.

V třiceti úsečně stilisovaných paragrafech, v krátkých přídavcích a několika přílohách obsáhl Šafařík látku dobytou klopotnou prací