téměř dvacetipěti let dovršiv klasicky svá studia národopisná, V po-; zdejších letech nezabýval se již etnografií tak podrobně, můžeme tedy také výklad o Malorusech považovati za jeho poslední soustavný projev. Vyniká vysoko nad obdobné partie „Dějin" především úplnějším výčtem maloruských spisovatelů,19) o jejichž snaze praví Šafařík (str. 28), že „jakožto zvláštnost, v tomto svém obmezení jednotě literatury neškodící vždy svou chválu má", dále pak podrobným popisem pole jazyka maloruského (nové byly zejména místní názvy některých dialektů haličskoruských) atd.

V ukázkách byly připojeny čtyři malor. písně: z Maksimoviče, ze sbírky W. z Oleska, haličská koljadka cd Vahylevyče a jedna píseň z rukopisné sbírky Bodjanského,

Vedle sdělení Vahylevyčových použil Šafařík v oddíle o Malorusech také údajů dvou svých přátel jihcruských: O. M. Bodjanského20) •a J. J. Srezněvského. Mladý Srezněvskij dokončil tehdv svou sbírku maloruských dum (Zaporožskaja Starina 1833—38), studoval usilovně národopis a jsa horlivým vyznavačem ideálů charkovského spisovatelského kruhu miloval upřímně maloruskou literaturu, jejíž nároky na samostatnou existenci plně uznával. Přijel do Prahv r. 1840 a ovzduší .českého literárního světa připomínalo mu Charkov: mladá literatura probíjející se pracně, к životu, hlouček mužů, kteří přes nepřízeň doby doufali v lepší budoucnost svého národa a radostně vítali každé nové dílo, stísněné poměry, v nichž žili — slovem celý náš tehdejší kulturní život uváděl Srezněvskému na mysl obdobné snahy jihoruských přátel a není divu, že к českým literátům úzce přilnul. Jeho pražský pobyt prospěl i české literatuře, poněvadž umožnil hojnější zásilky maloruských knih. Jimi zavděčil se zejména svému učiteli češtiny Čelakovskému, který těžce nesl nedostatek zpráv o literárním ruchu na Ukrajině. V Č. Č. M. 1833 otiskl několik maloruských ohlasů Delvigových, Jakubovíčových a j., v České Včele 1834 přebásnil dvě písně ze sbírky Maksímoviěovy21), přeložil povídku O. M. Somova „Námluvy", líčící vesnický, život maloruský, v dalším ročníku (1835, str. 119) registroval stručně, práce Hrebenkovy, Kvitkovy atd., ale chyběla mu stále díla charkovských romantiků, jejích skladby v lidovém duchu. Přispěním Srezněvského je konečně dostal a hned r. 1842 přeložil v Č. Č. M. zdařile řadu básní z Kostomarova, Borovi-kcvského, a ]., hlavně pak ze slavného díla maloruské romantiky z „Dumek a písní" A. Metlinskéhc. —

Šafařík vzdal se redakce musejního časopisu po prvním svazku r. 1843, ale jeho obzíravá péče získala naší literatuře ještě v posledních dvou letech cenné studie o haličské a uherské Rusi. V Č. Č. M. 1841 a 42 otiskl přítel Vahylevyčův a spoluredaktor Rusalky, Jakov Hclovačkyj pod průhlednou chiffrcu J. F. H. svou „Cestu po halícké a uherské Rusi." *) Jscu to cestopisné obrázky, avšak lehká feuilleto-nistická forma nebyla na újmu vážnosti obsahu: všude se projevuje