láska к prostému lidu a zejména charakteristika Huculů jest daleko příznivější než u Vahylevyče, Přes to však vylíčil také Holovačkyj poctivě fysickou i mravní bídu rusínskeho obyvatelstva, jeho úžasnou duševní zanedbanost, ale šel dále než cizí cestopisci, pátrá po příčinách a nalézá kořen zla v naprostém nedostatku péče o vzdělání, především pak ve hrozném útlaku robotním; statkáři těží z neuvědomě-losti poddaných, nutí je práčova ti i v sobotu „z ochoty", napájejí je za to kořalkou atd. Skličující obraz současných poměrů dokreslil Ho-lovačkyj podrobnou úvahou dějepisně-statistickou. Jeho článek „ O halické a uherské Rusi" (Č. Č. M. 1843) doplňuje zhuštěný nárys Šafaříkova Národopisu, přináší bohatý materiál historický, místopisný, statistický atd. oživený autopsií autorovou a důkladnou znalostí místních poměrů. Jeho výklady o maloruských dějinách předešlých století lišily se ovšem od tradiční interpretace polských historiků, jak dokazují na př. slova, jimiž charakteriscval povstání Chmelnyčkého.

Z tohoto úhrnného přehledu ohraničeného počátkem let čtyřicátých možno poznati stav tehdejších našich vědomostí o Malorusech. Dostalo se nám jich především zásluhou Šafaříkovou, jednak jeho vlastní vědeckou činností, jednak mocnou iniciativou, jež dovedla zí-skati naší jediné vědecké revui zdatné maloruské spolupracovníky. Vahylevyč se sice později úplně odmlčel a také Hclovačkyj ochabl, avšak Srezněvskij dopisoval dále a jeho listy otiskované Hankou se* • žnamovaly čtenáře musejního časopisu s naukovým ruchem ruským, ač ovšem o maloruské literatuře podávaly stále méně zpráv.

Naproti tomu chybělo stále ještě nestranné, podrobné ocenění bohatě rozkvetlé „ukrajinské školy" polské, bylo málo překladů z polské beletrie čerpající též z malcruského života, chyběly informace o etnografických pracích polských, chyběly objektivní, bohatě dokumentované stati o životě baličské šlechty, o rostoucím literárním významu Haliče a o haličské, t. j. polskomaloruské otázce.

TyLo mezery vyplnilo obětavé úsilí několika českých spisovatelů, jež povolání — úřední i soukromé — přivedlo v třicátých a čtyřicátých letech do Haliče. Rozsahem a namnoze též cenou svých prací vynikli К. VI. Zap, L. Rittersberg a V. Dunder.

Neznámý autor, Čech usedlý ve Lvově, otiskl v Č. Č. M. 183222) satirické „Písně o české vlasti v Polště zpívané", jejichž tendenci objasnil redaktor takto: „Písně tyto a jiných podobných více, podlé dověrné zprávy nás od p. Spisovatele došlé, jsou plod čestného rozhorlení nad nehodným sobě počínáním mnohých rodilých Čechu v Haliči, jenž sotva přivonivše ku polštině, již za přirozený jazyk svůj se stydí" . .. Poznámka Palackého vystihuje nejbolavější stránku tehdejšího českého života v Haliči, totiž niedostatek národního uvědomění — smutný rys, jehož pravdivost potvrzuje řada jiných svědectví. Vzpomeňme na př. memoirů J. E. Kosiny,23) věnovaných pestrým příhodám dětství a prvních let jinošských, v nichž-vypisuje upřímně vzpomínky