jiné též stať o historickém románu, jejímž uměleckým zdůvodněním byla povídka „Kolíszcyzna i stepy" (1838) a román „Stannica Hulaj-podska" (1840—41). Třetí z „humaňské trojice" Sew. Goszczyński vydal r. 1838 v I. svazku svých spisů znovu svou ponurou mohutnou skladbu „Zamek Kaniowski", „Kozackie powieści" M, Czajkowského z r. 1837, jeho romány „Wernyhora" (z téhož roku) a „Hetman Ukrainy" (1841) získaly svou novou, zajímavou látkou široký kruh čtenářů, jimž nevadil ani strojený sloh, ani nesprávná interpretace kozácke minulosti, Idealisovaní kozáci ovládali literaturu. Marně pokoušel se mladý Olizarcwski zobrazovati pravdivě lidové typy maloruské:38) obecenstvo nechápalo jeho umění a obdivovalo se strojeným „ukrajinským" písním T. Padury, které kolovaly v přečetných opisech a r, 1842 vyšly souborně ve Lvově. Na všecb stranách objevují se tehdy významná díla, H. Rzewuski dobyl netušeného úspěchu svými memoiry prostého šlechtice 18, věku,39) Chodákovy svěží, patriarchálně srdečné „Obrazy litewskie" (1840) poutaly intimním kouzlem dětských vzpomínek a mladý J. T. Kraszewski, který právě na rozmezí třicátých a čtyřicátých let vytvořil první zralá díla, udivoval břitkostí svých posudků, rozsáhlými vědomostmi, především však úžasnou plodností.

Podporován ochotnými přáteli, Zap sledovali pozorně kypící literární život polský a oceňuje správně jeho význam pro naše poměry zahájil svou činnost zpravodajskou. Rozsahem zpracované látky vynikají zejména pečlivé stati, otiskované v Časop. čes. musea, první r. 1838,40) kdy Šafařík referuje o dvou polských sbírkách písní, poznamenal (str. 259): „O jiných výtečnějších plodech nejnovější literatury polské klademe zde zprávu, jíž nám к témuž cíli ctihodný a v literatuře naší čestně známý náš krajan p, К. V. Zap zaslal." Již z této první úvahy Zapcvy poznáváme jasně jeho estetické stanovisko, vzory, jimiž řídil svůj kritický soud, jeho způsob zpracování a cíl, který mu tanul na mysli. Ideálem byl mu „národní spisovatel", který látku vzatou z domácího prostředí dovede zpracovati formou umělecky svéráznou, S radostí konstatuje, že „nedostatek v literatuře polské pro-saistů takových, kteřížby, obravše sobě předměty z národního života, v literatuře blahočinně oučinkovali, pomalu vyplňovati se počíná," Referuje pak o pracích Wójcického, Kraszewského a hlavně velebí kritické dílo M. Grabowského: „Jednotlivé knížky obsahu podobného jsou v každé literatuře úkazy řídké, tím radostněji, ale zde to dílo uvítáno bylo, kteréž, jak již z obsahu viděii jest, k tak novým, dlouho jako neznámý poklad na odkrytí i pravé uznání čekavším věcem ta-kořka bránu otvírá, a zajisté mnoho pěkných, vlastních myšlenek o tomto předmětu zavírá."

Vývody polského kritika o literatuře vskutku národní, požadavek, aby umělec čerpal především z minulosti a lidové tradice svého rodného kraje, přejímá Zap bez výhrady, poněvadž zdůvodňovaly vědecky jeho vlastní názory umělecké. Proto také mluví s obdivem o historické povídce Grabowského „Koliszczyzna i stepy", dokládaje, že v tomto nesnadném druhu, při němž „požadují se všecky zásoby filoso-