fa, historika í básnika, vyniká nad ostatní spisovatele polské.*) Našel u Grabowského též ocenění básníků ukrajinské školy, jehož použil v další části úvahy. Pojednal tam o třech literárních aktualitách r. 1838, totiž o novém vydání Malczewského básně „Maria", к němuž A. Bie-lowski připojil životopisný nástin, o souboru básní Zaleského a o novém vydání Zámku Kaniowského. Právě z těchto děl mohli čeští čtenáři pcznati povýšenost polské literatury a Zap také otevřeně přiznává, že Čechové nemají dosud „básníka znamenitějšího, jenžby v nej užším smyslu národním byl", dokládaje (podle Grabowského, Mochnackého a netištěné rozpravy Jaszowského „Historya poezyi polskiej za mojego czasu"), že v tom směru dospěli Poláci nejdále ze všech národů slovanských. Ale jako pro útěchu mladým českým básníkům načrtl stručný vývoj polské literatury od dob nadvlády francouzského vkusu a ukázal, jak literatura polská teprve po dlouhém bloudění našla svou vlastní cestu, oprostivši se od cizích vzorů. Následuje pak obsah Marie a Zámku Kaniowského. Zap pomíjí úmyslně estetický rozbor, jeho stat má účel čistě informační, aby Gech, jenž považuje za svou povinnost, „by v pokladech pokrevného kmene se zhlížel", znal díla vskutku cenná, „aniž brakováním na haldy vyvrženého, vyvětralého kamení čas dlouho bezpotřebně a neužitečně marnil".

K tomu bylo třeba též bibliografie a Zap neopomenul zasiati ještě do téhož ročníku ČČM. „Stručný přehled nejnovějších plodů literatury polské", přihlížeje hlavně к beletrii, almanahům, к memoirům a divadlu. Vlastní záliba, ale jistě též snaha povzbuditi domácí produkci způsobily, že další přehled Zapův „Nejnovější plody literatury polské" (ČČM., 1839) jest věnován většinou pracím historickým a národopisným. Rozsah látky nutil jej omezíti se na pouhé registrování, jen „při plodech naších nejbližších sousedův Halíčanů" zdržel se déle. Tu ohlásil mimo jiné novou sbírku Žeg. Pauli, které vytýká —, že většina písní jest vzata ze sborníčku Maksimovičova (r. 1827) a z almanahu Rusałka Dněstrovaja.41) Od bibliografie postoupil záhy к souvislým článkům a zvolil si nejdříve thema národopisné pojednav „O duševním, a básnickém životě lidu polského" (ČČM., 1840). Těžce nesl, že český národopis uvízl na mrtvém bodě, že Poláci a Rusové nás daleko předstihli, kdežto „u nás v Čechách a Moravě národopis posud právě ladem leží, nenašed ještě ani opravdovou chutí nadaného přítele lidu, kterýžby, jako Chodakowský dobré paměti, s torbou na plecech, z chýše do chýše, ze vsi do vsí putoval, badal, sbíral, srovnával, ani ochotného popiscvatele národního života, způscbův, kroje atd.". S vlasteneckou tendencí spojuje Zap také cíle naukové. Tehdejší doba kladla z lidové poesie nejvýše epiku a jest přirazeno, že po té stránce nemohly polské sbírky soutěžití s poklady jihoslovanskými a maloru-skýmí. Bcdjanskíj ve sVé dissertaci tvrdil dokonce, že Poláci nemají písní. Staletá poroba ochromila prý tvůrčí sílu lidovou tak, že nevolník, odpočívající v krčmě po úmorné práci, dovede prý jen impro-vísovati prchavé krakowiaky a krátké taneční popěvky. Proti mylným názorům Bodjanského vystupuje Zap velmi ostře a podnikaje svým