článkem jakousi obranu duševní úrovně polského lidu, projevuje upřímnou, hlubokou lásku к Polákům. O pramenech přiznává (str. 20), že ho ,,při této práci dílem vlastní zkušenost vedla, z většího dílu ale v polské literatuře pilně vzdělávaný národopis". Čerpal z hojného materiálu sneseného pilným Wójcickým, ze známého díla A. Tyszyň-ského „Amerykanka w Polsce", z polských almanachů (Rusalka, Me-litele) a z rukopisného pojednání Vahylevyčova o symbolice v národním básnictví Slovanův. Ve třech volně spojených kapitolách vykládá Zap o písních a tancích, o hrách, pověstech atd., o hudebním nadání polského lidu a v závěrečném exkurse nezamlčel neblahých zjevů společenských, které podporují šíření kořalečního moru a udržují sedláka v nevědomosti. V kapitole o písních klade důraz hlavně na taneční hudbu, popisuje polské tance, z nichž mnohé jsou známy po celém svěLě,, a vykládaje proti Bcdjanskému převahu krakowiaku vrozenou zálibou pro taneční umění, nepcpírá silného vlivu malcruského na polské „dumy a dumky" (t. j. epiku).

Poučný přehled polského folkloru doplňuje životopisný obraz „Zorian Doluha Chodakowski" (ČČM., 1842). S upřímnou sympatií líčí Zap dle dostupných pramenů42) pestré, napínavé osudy polského archeologa, jeho herodotovské cesty za slovanskými starožitnostmi, fantastický plán soustavného prozkumu všech zemí slovanských i hluboký vliv jeho spisů, které přes diletantsky ráz byly plny plodných podnětů. Z celého článku jest patrna snaha čelití stagnací v českém národopise, pcvzbuditi příkladem Chodakowského také české badatele, aby nezanedbávali sběratelské činnosti a čerpali hojněji z bohatého zdroje lidového podání. „Jaké máme sbírky národních písní?" táže se Zap a dodává: „Neumenšuji zásluhy mužův, kteří je u nás sbírali a vydali, ale nemohu jim přizná ti, že by kromě estetické, také národopisné a archeologické stránky rovněž byli šetřili. A mělo by tu jíž všecko vyčerpáno býti?" (Str. 251.) Odpovědí na tuto výtku — potvrzující bezděky její plnou oprávněnost — byla sbírka Erbenova, která právě tehdy vycházela a přinášela nový cenný materiál.

Zprávy o polské literatuře, které Zap současně uveřejňoval (ČČM. 1840, 41, 42, 43)43) svědčí o pečlivém studiu, ale ukazují zároveň, ve kterých oblastech polského písemnictví prodléval (nejraději. Nezanedbával oborů naukových, sledoval soustavně] literární produkci ve všech tehi-dějších střediscích, ve Varšavě, Vilně„ v Petrohradě, v Poznaní a ve Lvově,44) ale vždy se vrací ke svým oblíbeným autorům, к Wilkoň-skému, Rzewuskému, k Poloví, Kraszewskému, Chodžkovi a Wójcí-ckému.45) Miloval veršované gawędy, prosaické genrové obrázky ze života polské šlechty, národopisné causerie, cestopisné črty a historické povídky; nalézal v nich obratnou, plynnou formu, syté místní zabarvení a rázovité, ryze národní postavy — vesměs rysy, kterých nebylo v současné beletrií české.

Studia národopisná, hlavně však styk s maloruskými spisovateli, jichž pomocí poznal ukrajinské prameny, zbystřily Zapův smysl pro