historickou přesnost a odhalily mu základní vady polské poesie „ukrajinské". V posudku o novém vydaní básní Zaleského z r, 184140) nezní již bezvýhradný obdiv: „Pěvec svými novějšími plody dávnějších ne-předstihl, ano musím o jeho dumkách, к nimž mu dávné Kozáctvo předmětu a nadšení podalo, poznamenati, že jioh poetické pravdě s druhé strany poněkud historická nepravda vadí. Zaleski opěvá Kozáky, jak by si je polský šlechtic vůbec přál, nikoliv tak, jakými oni skutečně byli, ani za časů ne j lepšího porozumění s Polskem", Mnohem ostřeji kárá Czajkowského, který prý ještě hůře hřeší proti historické pravdě: „Věčné, zase nehistorické koketování Czajkowského kozáků s Polskou jest již hnusné."

Stejně odmítavý jest referát o vydání básní T. Padury,47) Poláci prý počítají Paduru i pro jeho maloruské písně mezi první své básníky, domnívajíce se, že jazyk maloruský jest pouze „powiatowszczy-zną", t. j. nářečí polské. Básně Padurovy nejsou kozácke v pravém slova smyslu, jsou prosyceny „duchem polského šlechtice", jest to poesie jisté společenské vrstvy, nikoliv celého národa. Naproti tomu chválí Rzewuského, že jeho „Pamiątki P, Sew. Soplicy" jsou historicky správné, že do výjevů z 18. stol. nevkládá moderních tendencí,48]

Kritické listy a bibliografické zprávy49) byly Zapoví průpravou к cennému „Přehledu současné literatury polské až do r. 1842" (ČČM. 1844). Počíná politickým úpadkem Polska, jehož literárním odleskem byla pseudoklassícká poesie a naznačiv podstatu sporu mezi „starými a mladými", líčí rozvoj romantismu od Brodziúského po Mickiewicze a ukrajinskou školu. Vůdčími duchy novějšího básnictví polského jsou mu Mickiewicz, Malczewski, Zaleski a Goszczyński. Obdivuje se vynikajícímu umění ukrajinské školy, ale opakuje znovu výtky formulované dříve, že Zaleski neporozuměj maloruské duši a že polské vlastenectví kozáků jest fikce odporující dějinné pravdě. Také o Grabowském soudí nyní střízlivěji, než v první stati z r, 1838, Kritik Grabowski jest mu příliš abstraktní a dogmatický, beletristu Tarszu (pseudonym Grabowského) staví sice v čelo historických romanopisců polských, ale omezuje tento úsudek poznámkou, že „nejpracovítějším a snad í nej-šfastnějším" pěstitelem historického genru jest Kraszewski, Úsudek o Grabowském převzal Zap skoro doslovně z pověstné „Parafiańszczy-zny", hraběte A. Dunina-Borkowského, kde se Grabovskému vytýká, že jeho kritický soud jest „zawsze abstrakcyjny" a dogmaticky ztrnu-lý. Vytvořili prý si podle Mickiewicze, Zaleského, Goszczynského a Malczewského estetický kánon a každý odchylný zjev umělecký považuje za chybu.60) Závěr článku Zapova jest věnován národopisu a ostatním oborům vědeckým.61)