str. 123
souvislost s kulturním životem předešlých století ukazujíce na sběratelskou činnost polských etnografů a dějepisců — slovem rozšířily náš literární obzor a povzbudily snahy o uměleckou svébytnost. Za-povo kritické stanovisko к vůdčím dílům polské literatury bylo směrodatné po řadu let: r. 1858 vydává Sabina úvahu „Slovo o románu a českém zvláště", jejíž III, část (Lumír 1858 II.) zabraly romány polské a třebaže přihlíží k nové produkci, přejímá v podstatě názory Zapovy čerpaje hojně z jeho přehledů, zejména ze statí národopisných.
Budítelské tendence vkládal Zap do svých studií zcela vědomě. Svědčí o tom dopis Erbenovi z r. 1842 (Slovanský Sborník II, 317) mluvící otevřeně o nedostatcích naší historické povídky: chybí jí plastické vylíčení prostředí, barvy a vůně doby, nevystihuje ducha dějinných epoch — zkrátka chybí jí kvality, jež tvůrčí umělec získává studiem memoírů a kulturních dějin, v nejširším rozsahu,71) Ale naši umělci nechtí studovati.72) Proto vybízí Erbena, aby si prohlédl spisy Wójcického, které přes kompilační ráz jsou důležité jako snůška cenných, těžce přístupných materialií historických a zvykoslovných.73)
Naším spisovatelům, kteří přijímali Zapovy úsudky s plným souhlasem, byly jeho zprávy o polské literatuře zcela nové; učili se z nich teprve a proto k nim nemohli zaujmout! stanovisko kritické, nepostihovali jejich jednostrannosti. Zap snažil se usilovně obsáhnouti celou současnou literaturu polskou, ale nedovedl překročili meze své umělecké vnímavosti. Pojal národnost v úzkém, etnografickém smyslu, nechápal, že byronísmus Dziadů, snění Messianistů, historiosoíie Tren-towského a filosofické dumy autora Nebožské komedie jsou projevem národního ducha stejně cenným a rázovitým, jako lidové písně, poesie ukrajinské školy a prosaické gawędy beletristu. Sdílel chyby svých pramenů. Opíral se o autoritu Michała Grabowského, s počátku výlučně, ale i později, když jej posuzoval kritičtěji, uznával v podstatě jeho estetické zásady,74) třebaže mu vytýkal — opakuje slova A, Dunina-Borkovského — přílišnou abstraktnost,76) Výraz nebyl dobře volen, neboť Grabowski neměl pevného „systému", naopak, jeho kritice chyběl vůbec jednotící princip filosofický,76) Podléhal vzorům francouzským často různorodým a proto byly i jeho názory umělecké
71) Tak se připravoval na historický román K, H. Mácha.
72) „Spisovatelé poJští celou svou starou literaturu protřásají, a každé místo, jež jim dávný stav národu a lidu, osvěty, mravů odhaluje, pilně vypisují a sestavují. Na to by se měl u nás hlavní zřetel obrátiti. Polští belletristé jsou nyní snad nejpůvodnější a nejnárodnější v celé Evropě, z většího dílu i ruští, proč u nás to nechce s původností s místa? .... Tyl dříve tři pověsti napíše, než se z původních zřídel naučí, jak by měl vyííčiti barvitost malé historické povídky." (Slov. Sbor. 1. c.)
73] Velice mi na tom záleží, abyste chtěl sobě prohllědínouti Wójcického spisy. Jsou ovšem velmi nekritické, ale podávají tu dobrou myšlénku, iak by se celý národní život, nejen jak se nám nyní jeví, nýbrž jak i za starodávna byl, v nejlepší formě dal představiti. Čítejte 'jeho Gawędy a jeho Zarysy domowe, uvidíte, iak národní přísloví v pověsti vpflítá, jak vystavuje šlechtický život, mínění a pověry"
74) V pozůstalosti Zapově nalezl jsem hojně výpisků ze studie Grabowského o stavu literatury polské r. 1840 otištěné v III. roč. altnanahu Rusalka. Zap z ní mnoho čerpal pro svůj článek v Č. Č. M. 1844, mimo jiné přejal z Grabowského skoro doslovně posu'diek o M. Czajkowském.
75) Srovn. nahoře str. 118.
76) P. Chmielowski, Dzieje krytyki literackiej w Polsce str. 206 n.
|
|
