popis tarnopolského jarmarku (IX.),117) „kapitola o krčmě a hostinci' (VIII,)118) — všecky tyto scény a figurky mají svérázný kolorit vý-chodohaličský, jsou kresleny jistě podle skutečnosti, ale přešly již dříve do literatury polské.119) I sloh Zapův, živý a barvitý, anekdoty a drobné historky, jimiž oživuje své popisy, prozrazují vliv polských mistrů.120)

Vyrovná se jím a v jistém smyslu je dokonce předčí. Nikoli snad psychologickým bystrozrakém (zůstal na povrchu jako oni), ale neohroženou přímostí své kritiky. Vytříbil u nich svou popisnou metodu, ale aplikuje ji na problém, jemuž se plaše vyhýbali: na haličskou otázku národnostní, t, j, na vzájemný poměr mezi Poláky a Rusíny, Třeba Zapovi příznati, že při tom projevil upřímný zájem o blahobyt země. Je dalek všeho štvaní, přál by si, aby obě národnosti žily v míru a součinnosti, ale právě proto považoval za nutné upozorniti na chyby, jichž se šlechta před zrušením roboty dopouštěla, chyby, na něž poddaný lid rusínsky odpovídal zatvrzelostí a trpným odporem. Ovšem český úředník nebyl vázán tolika ohledy jako polský spisovatel šlechtického původu. Nesdílel ani jeho předsudků. Poznal rusínsky lid, jeho jazyk a starobylá podání, pro něž většina šlechty měla jen opovržení nebo úsměšky, přesvědčil se, jak je zanedbaný, jak zůstává — odírán správcem, otravován krčmářem a šizen oběma — na nízké úrovni kulturní, viděl, jak šlechta, vesměs chatrně vzdělaná, ve své lehkomyslné rozmařilosti špatně hospodaří, jak se vzpírá zřizovati školy, poněvadž se bojí, že sedlák duševně vyspělejší nebude tak povolným robotním strojem121), zkrátka poznal selskou otázku haličskou v celém jejím dosahu -— cit spravedlnosti nedal mu mlčeti. Doklady najdeme v celé knize. Hned pří vjezdu do Brzežan je svědkem smutného výjevu, jak hejno dravých překupníků nutí sedláka, aby prodal hluboko pod cenou seno, které veze na trh (str. 35 n.); v Brzežanech slyší po prvé plynnou maloruštínu a přesvědčuje se, že zní pěkně, že se jí šlechtici neprávem posmívají (str. 42). O vánocích navštíví svého přítele, pohostinného šlechtice na jeho statku,; diví se, proč pánům blahopřejí jen sedláci polští, ačkoliv většina robotniku je původu maloruského a z odpovědí hostitelovy poznává, že ani jeho přítel, osvícený, vzdělaný šlechtic nezhostíl se nechuti ke svým rusínskym poddaným (str. 85 п.). Tento prostý příběh je Zapovi podobenstvím osudu, který stihl haličské Rusíny. Šlechta se popolštila; mnozí spatřují v této asimilaci kulturní pokrok, ale zapomínají, že „když vyšší třídy od národu se odtrhnou, svůj rod zaprou a jinému bůžkovi se klaní, pozůstalý lid opuštěn aspoň mravnímu ponížení a porobě,, ne-Ii dokonce hnusnému otroctví a fysickému zahynutí propadává." (str. 86.) Zbývá tedy jen lid, zástupy nevolníků, které staletý útisk učinil zarytými a nedůvěřivými vůči každému, kdo svým zevnějškem připomíná pána. Šlechta se o jejich vzdělání nestará, ani humánní