str. 131
statkář, u něhož Zap dlel návštěvou, nebyl po té stránce výjimkou. Zřídil školu pouze pro své polské poddané, do níž rusínske děti nechodily, takže jen zámožnější naučily se u vesnického ďáčka čtení a církevnímu zpěvu. Soustavného -výkladu o vztazích mezi oběma národy Zap nepodává, ale i těmito jako mimochodem pronesenými názory postavil se směle proti všeobecně uznávané tradici polské obhajuje vznešené myšlenky lidskosti a sociální spravedlnosti proti nesprávně chápanému vlastenectví. Předstihl takto polskou literaturu o několik desetiletí a dějiny našeho národopisu jsou povinny vzpomenoucí s úctou jeho vzácné odvahy. Krásu maloruských písní opěvovala tehdy již legie básníků, třebaže — mimo Goszczynského — nedovedli vyvolati strašného ducha kozáckych dějin, ale zde nešlo o volné hrdiny ukrajinských stepí ozářené romantickým leskem válečné slávy, nýbrž o prosté východohaličské chłopy, málomluvné, uzavřené robot-níky žijící v bídě a opilství. Ovšem cestopisy Kraszewského122) a dvě vesnické povídky, jež vydal počátkem let čtyřicátých „Ulana" (1841) a „Histcrya Sawki" (1842) vylíčily pravdivě sociální hříchy panské zvůle, Przegląd Naukowy vycházející od r. 1844 ve Varšavě stopoval za redakce H. Skimbcrowicze selskou otázku nestranně a spravedlivě123), hlasů odsuzujících poddanství stále'přibývalo, ale Zapoví přísluší zásluha, že ukázal na důležité národnostní pozadí selské otázky v Haliči. Miloval rusínsky lid, stýkal se s ním na svých cestách a dospěl к názoru, že jej přezírají neprávem, poněvadž neznají jeho vzácných vlastností. V zimní noci naslouchá Zap vánočním koledám rusínskych vesničanů: je unesen starobylostí nápěvů, jímavou prostotou veršů a obdivuje se ryzímu umění, které dřímá v duši lidu pod špinavým náplavem neřestí a životní bídy124). Stejně hluboký dojem odnáší si ze slavnosti svěcení vod125): lid není zlý, jest jen otupělý dlouhým utrpením, které po-
122) Srovn. na př. Wspoimnienía Wołynia atd,, v nichž příčinu povstání kozáckeho 'v XVII. stol. shfledává v sociálním útisku: „Niesłychany był bowiem ucisk na Rusí od panów, który po części sprowadził, a przynajmniej wiele dopomógł Chmielnickiemu do tego strasznego buntu, który tyle krwi kosztował. Coraz przybywająca ilość danin, czynszów, opłat różnych, w krotce połączona z ciężarem stacyi żołnierskich, stała się prawie nie podobną do zniesienia." Srovn, ještě výňatky z tohoto díla, uvedené Chmielowským v citované studii.
123) Srovn. na př. článek (Przegł, Nauk. 1844, č. 31) ,,O zmianie dotychczasowego stanu poddanstva włościan, przez M. Ch.", v němž autor odsuzuje poddanství „jako przeciwne najpiérwiéj sprawiedliwości, wödie przyrodzonego rzeczy porządku, a powtóre jako niepożyteczne samym panom" ....
124) „V tomto okamžení zněly mně vesnické koledy jako ohlas dávno zapadlého slovanského světa, jako chvalozpěvy zapomenutých bohů, zvuky idylického
patriarchálního života, který neznal kletbu ukrutného Tatara . . . . v té chvíli bujněl pravý přirozený život, v duši prostomyslného Rusina, žilť ve světě své obraznosti, svého citu, do kterého mu neřesti skutečného života přistoupiti brání". (Str. 119.)
125) "O jak bych si přál, vždycky zachovati ten živý cit, kterýž duši v té chvíli naplňoval! tu zbožnost, která oelou bytnost naši ovanula, celé shromáždění nadchnula! Jak dalece jinak mně v tom okamžení přicházel ten lid, který kromě hrubého láni od celého světa dobrého slova nesllýchává! tyto ačkoliv hmotné, nemotorné, leč jadrné postavy v těch hrubých svršcích z černé a rudé nebarvené vlny, ty vráskovité oholené tváře jen s knírami pod nosem, a řídkými vlasy na lebce j ten lid, kterému osud tak trpké, ták dlouhověké zkoušky byl uložil, — a všeliké neřestí nynějšího života, nynějších poměrů jeho, nynějších chyb a zlých návy-kův, které mu nespravedďivý svět za hřích pokládá, když hlo sám byl do nich uvrhl, — všecko zmizelo před diuševmým okem mým, a viděl jsem jen ctihodné postavy synův přírody . . . (str. 125.1.
|
|
