str. 132
tlačilo jeho dobré vlastností. Vláda snaží se sice zlepšiti stav selského lidu, ale pokud trvá nevolnický system, rozbíjí se její úsilí o nepoctivost ekonomů t. j, hospodářských úředníků na šlechtických statcích. Na př, daně určené vládou jsou velmi mírné, tak že rolník, který pěstuje tabák a dodává jej do císařských skladů, mohl by z výtěžku za-platiti skrovné daně, ale ekonomové vydírají • na něm často peníz trojnásobný vědouce, že negramotný sedlák ze strachu před všemocným správcem nepůjde si stěžovat к úřadu (str. 213). Průměrný šlechtíc nemá pro utrpení robotníkovo smyslu. Najde se ovšem také šlechtic-demokrat, ale bývá to obyčejně vděčný předmět pro karikaturistu, jako na př. onen šlechtic erbu Jelito, který chce odstranit! šlechtu vůbec a prodal by své šlechtictví za dva groše — ačkoliv nosí zlaté prsteny s erbem — najednou však vyskočí, chopí se hole, vyběhne na dvůr a počne pro cosi nemilosrdně bití pastuchu, až se sbíhá všecka čeládka (str, 222 n,).
Přes neúprosnou kritiku stojí Zapova kniha vysoko nad úrovní pouhého pamfletu. Slyšíme varovná slova vážného přítele Poláků, který nechce sesměšňovati, nýbrž napravíti, který je šťasten, může-li upczorniti na sympatické osoby nebo světlé stránky. S jakou radostí mluví o svém příteli statkáři, jehož „celá postava poskytovala ideální obraz pravdivého Poláka nového rázu" (str. 33), v němž poznal „opět výborného člověka, jakých málo toho druhu v Polště", jak vřelými slovy líčí život v šlechtickém dvorci nešetře při tom své rodné země.128) Nešetřil ani svých krajanů. Mluví s opovržením o lvovském Čechovi, který prý se patrně řídil zásadou „Mluv, jak jsi se naučil, třeba štěkej" a nijak se „nestyděl za svou bídnou, zpotvořenou češtinu" (str, 21), vylíčil drasticky (str. 98) setkání s domácím učitelem hudby Nesnídalem, ubohou postavou, která mu i uprostřed šlechtické společnosti východohaličského dvorce připomněla českou bídu a ještě, na několika jiných místech najdeme nepříznivé poznámky o haličských Češích,
Nepřeháněl, káraje boíôtského ducha převážné většiny haličských šlechticů, mezi nimiž opravdový básník žije jako ve vyhnanství,127) vždyť na př, haličské dopisy, které otiskovala současně Biblioteka Warszawska mluví ještě ostřeji.128) Sestrojil přesné zrcadlo a nebylo jeho vinou, že tvář východohalíčské šlechty byla křivá.
Na temném pozadí úpadkových zjevů šlechtické společnosti hrají živými barvami jasné obrazy života lidového: po kritikovi ujímá se
126) „Musím vůbec potvrditi, že.....nic není vděkuplnějšiho, nežili život na
venkově mezi polskou šlechtou. Jest něco zvláštního, básnického v té společen-skosti, která tu panuje, a jakkoliv já své Čechy milují, nečiní mne ta láska sie. pým na vadu, u nás vůbec panující, ten maloměšťácký tón, který zde mezi neznámé směšinosti náleží" ... (Str. 175.)
127) Srovn. popis návštěvy u polského básníka Dominika M.. , (míní Magnu-szewského), žijícího v Kołomyj ském kraji. (Str. 126 n.)
128) Srovn. list jistého Haličana v Bíbl. Warsz. (1845, II., 738): „ . . . złe
wielkie leży i w niedibałości naszej szlachty i młodzieży. Bawić się i ucztować umieją, mają fundusze dla zbytkowych potrzeb fizycznych, nie mają ich dla podniesienia nędznego stanu umysłowego życia. Lubom sam Galiczanin, z boleścią przychodzi wyznać prawdę, że u nas prawdziwy ciemnogród". Na nechuť haličské šlechty к vážné duševní práci stěžuje si také Leonard Żuk-Skarzewski v listě Hankovi (Francev 1. c. str. 370): „ U nas prawie ta tylko klassa nabywa obrok duchowny, którą zwykle zowią szlachecką; lecz nie dla nauki — bo to praca, — jeno dla zabawy."
|
|
