slova etnograf, hledající v lidu především svéráz a umělecké projevy národního ducha. Tu rozmlouvá s vozkou Andruchem, prostým sedlákem a je překvapen jeho jemnoeitem (148 n.); nebo naskízzuje několika tahy starého Hucuła, rázovitého vojta, jehož zvláštní resignace naznačuje symbolicky osud celé racy (200). Všude všímá si lidu, ale nejvíce látky mu poskytl výlet na Pokucie zejména „procházka vesnicemi ze Zablotcva do Kołomyje" (Kap, XL), kterou zakončil popisem lidové slavností na statku svého budoucího tchána. Pan Wiśniowski pozval si chlapce a dívky ze vsi na „tłoku", aby mu vypleli zahradu a po celodenní prácí dá jim přípraviti večeří. Hospodyně nalévá ho-ryłku, přinášejí oblíbené lidové pokrmy a po jídle počnou dělníci na trávníku před domem tančíti. Ozve se jednoduchý, zádumčivý nápěv kołomyjky, pak jiný veselejší, rozmanitější, tu jde kolem skupina Hu-culů z jarmarku, mezi nimi znamenitý houslista —• poprosí jej a hudec spustí kołomyj ku huoulskou, podivnou melodií, zoufale veselou, která zní „jako harmonie rozbitých zvonů na hřbitovní kaplici, jichžto adagio bylo pláčem a fortissimo hřímáním černohorských bouří." (Str. 233.) Taneční rej, ztepilé postavy hochů a děvčat, Huculcvé v starobylých krojích, dědoušek Semen, starý včelař, který s naplněnou torbou odchází do své blízké chaloupky, podivná hudba, vlahá, úplň-ková noc v čarovném pohcrském kraji: vše splývá v půvabnou smírnou idylu. Jasné barvy převládají, ale jsou prosté a přirozené, čtenář je přesvědčen, že vidí výsek života, nikoli pastýřskou hru — snad proto, že cestovatel vylíčil pana Wisniowského jako vzácnou výjimku a dal čtenáři nahlédnouti též do temných propastí nevolníckého pekla.

Etnografické obrázky Zapovy nečiní nároků vědeckých, neboť feuilletonistická forma vylučovala soustavný popis; přes to měly ve své době nemalý význam národopisný, poněvadž o lidu huculského podhoří bylo málo zpráv. Rozprava Vahylévyčova vyšla r. 1838129), r, 1840 vydal Wójcicki Stare gawędy i obrazy, jejíchž sv. II. obsahoval národopisnou črtu „Hucule" přihlížející hlavně k životu zbojnickému, kterou doplnil ve třetím svazku sbírkou lidového podání o slavném zbojníku Dobošovi. Zap všímal si hlavně všedního života na vsi a proto byly jeho popisy zajímavou novinkou. Nešlo mu o přesná data, myslil především na své krajany, básníky a hudebníky, chtěl je upo-zorniti na poklady lidového svérázu skryté v tichých zákoutích podkarpatských lesů, na bohatou rudu, z níž tvůrčí ruka umělcova může dobyti vzácný ryzí kov. Pěkně to naznačuje rozmluva, kterou Zap klade v čelo knihy jako prolog.130) V hovoru s přítelem vytýká, že české písní, kterou právě zahrál (z opery Čestmír) chybí „národní duch a charakter věku". Naši skladatelé omezují se příliš na lidovou poesii českou a zapomínají na lidovou hudbu haličských Polákův a Malo-rusů, kteří zůstalí v podkarpatské pravlasti slovanské a zachovali si staré melodie. Zap nepochybuje, že nápěvy písní Rukopisu Kralodvorského nelišily se příliš .od písní žijících podnes v ústech malo-ruského lidu v Haliči.

V lidové hudbě všech národů slovanských jsou jisté společné znaky a těm by tvořící umělci měli věnovatí pozornost. Vymeziti ony znaky se Zapoví ovšem nepodařilo, jednou mluví o „vůbec slovanské,