nevýslovné, vše porývající roztouženostť , na jiném místě zase považuje za typicky slovanský „onen tklivý, jemný, neskončené proměnlivý, ale jadrný zvuk", jinde opět má na mysli „vniterní sílu a bodrost, která se vylévá zvukem élegicko-bohatýrským" a pokouší se odlišíti ji (str. 13) od hudby francouzské a italské. Avšak na správností definice nezáleží, vždyť víme, že ani nemohl podati více než několik všeobecných frází — zajímavější jlest, že se touto otázkou, zabývá, a že chce národní ráz české hudby posíliti melodiemi haličskými, Projevuje se tu zase tendence charakterísující celou jeho činnost kritickou a zpravodajskou: znárodníti české umění prvky polskými a malcruskýmí, *)

Úkol vytčený proslovem к I, svazku Zrcadla splnily „Cesty a procházky" ve všech směrech. Jsou nestranné a kritické; podávají spolehlivá 'fakta ověřená vlastní zkušeností autorovou; slučují se zábavnou formou vážný poučný obsah, neboť čerpají hojně z pramenů národopisných, historických i zeměpisných přihlížejíce ke všem stránkám života společenského. Tvoří pěkný pendant к „Obrazům z Rus", Chybí jim Havlíčkovo komposiční umění, jeho energický, plastický sloh a pádný vtip, ale duch vanoucí z obou knih je týž. Obě posuzují přísně vyšší vrstvy a ruské byrokracií nevede se u Havlíčka lépe než haličským šlechticům v obrázcích Zapových. Čtěme naproti tomu „Slavnost Jordána" (Cesty, кар. VI.) a „Svátek pravoslavností" (Čes. Včela 1845); v obou obrazech najdeme hluboký obdiv к lidu, k jeho nelíčené zbožností, prosté mravní velikosti a bohatství citovému i uměleckému. Havlíček jest však. kritičtější, vidí bystře i vady, kdežto Zap, oslněný barvitostí patriarchálního života v rusínskych vesnících upadá někdy v romantický ton a nevidí stinných stránek.131) Avšak celková hodnota díla tím nijak neutrpěla. Přísluší mu čestné místo v dějinách našeho cestopisného feuilletonu a zejména mezi našimi zprávami o Haliči vyniká vysoko: musíme postoupití až do let šedesátých, na př. ke krakovským listům Antala Staška,**) abychom našli o haličském životě zprávy stejně kritické. Vykonalo své poslání, ale čte se příjemně ještě dnes; je dosud svěží, ačkoliv nese tíhu sedmi desetiletí.

V nasládlé idyle naší předbřeznové literatury, v níž Havlíčkova kritika Tylova Posledního Čecha působila skoro revolučně, vyvolaly také „Cesty a procházky" rozruch. První svazky Zrcadla byly přijaty příznivě,132) o třetím většina kritiků bud mlčela nebo se vyslovila opatrně.133) Jordánovy Jahrbücher nepřinesly vůbec zprávy, jen Rittersberg napsal pro Ost u. West (1844 č. 13) stručný referát,