maloruské „nerozeznávají se pouze zevnějšími známkami, nýbrž hlavně hlubokým citem v nich panujícím; j sout zajisté mezi slovanskými nej tklivější.175)

Podivuhodné hudební myšlenky skryté v lidových písních osvěží jistě umělou tvorbu, avšak skladatelé nesmějí zapomínati, že tyto „písně požadavkům výše vzdělaného umění vybověti nemohou". Poněvadž jsou omezeny na úzký kruh citů a nálad, potřebuje „národní zpěv" nutně ještě vyspělé, všestranně rozvité lyriky umělé, která může býti národní jazykem, látkou nebo duchem. Sloučením těchto tří prvků vzniká „lyrika v nejvyšším smyslu národní," která ovšem musí obsahovati vedle látek národních též motivy všelidské, sice by se stala jednostrannou. Ve třetí kapitole („Lyrika") oceňuje Rittears-berg díla slovanských lyriků přiznávaje prvenství — v souhlase s názory Zapovými — básníkům polským. Lyrika ruská dosáhla prý také úctyhodné výše, ale přece jest její stanovisko dosud více „universální" než domácí. Také u Čechů a Jihoslovanů objevila se řada mladých slibných talentů, kdežto básníci ukrajinští píší díla, jímž by přáli „povšechnějšího rozšíření" spisovným jazykem velikoruským a jen při „předmětech osobních čistě maloruského směru" užívají maloru-štiny. Čtvrtá kapitola („Stanovisko zpěvu") přehlíží kriticky soudobý stav slovanského zpěvu, U žádného národa slovanského nevznikla dosud samostatná škola národní, přece však dospělí Slované i v tom směru dále, než se na první pohled zdá a zejména starobylý zpěv církevní jest zárukou skvělého rozkvětu.

Dnes, po více než sedmdesáti letech, není obtížno zjistiti v rozpravě Rittersbergově podstatné vady. Je příliš apriorní, these, které podává, nejsou dostatečně doloženy, jeho materiál, kusý a jednostranný, neopravňoval к vývodům namnoze tak dalekosáhlým, zejména máme-li na mysli, že Rittersberg považuje lidové nápěvy polské a maloruské za samorostlé výtvory národního ducha pustív se zřetele pronikavé vlivy západoevropské, vliv církevního zpěvu latinského a pravoslavného atd. Avšak národopisný význam této nabádavé studie nespočívá ve spolehlivých výsledcích, nýbrž v problémech, které autor předkládá. Učinil smělý pokus proniknouti к samým kořenům slovanské hudby a převésti nevyčerpatelnou rozmanitost melodií na několik obecně platných kategorií, ukázal na důležitost nápěvů pro srovnávací studium lidové poesie — lze říci, že jsme dnes dále? Poznali jsme, že otázky, o něž běží, jsou mnohem složitější než se Rittersber-govi zdálo, máme spoustu spolehlivých zápisů, ale pokusil se některý moderní badatel v oboru lidové hudby o srovnávací práci většího slohu? Byly vyšetřeny na př. jen vztahy mezí nápěvy československými a polskými? Jest ovšem jasno, že nejdříve bylo třeba zpracovali nahromaděnou látku monograficky, ale najdeme v odborné literatuře slovanské práce, které by snesly srovnám se znamenitou knihou Otakara Hostinského? Mezi slovanskými etncgrafy bylo dosud velmi málo vědecky vyškolených hudebníků, proto srovnávací studium lidové hudby nepokročilo tou měrou jako na př. badání o lidovém umění slovesném a Ríttersbergovi přísluší zásluha, že dal první vědecký