s e ve všech pádech; to se opravdu v některých nářečích také stalo, a opavský, lašský a valašský tvar za naše krt, krta je kret, kreta, val. a laš. tvar za naše krtek, krtka je kretek, kretka, lašské tvary za naše krtí (krtci), krtinec (krtina, krtice) je křeči, к réti nec (Bartoš Dial. slovn. morav. 163).

A ještě něco. V jazycích slovanských a jiných, s nimi příbuzných, je hojně jmen zvířecích, která jsou rodu ženského, nehledíc k tomu, je-li jednotlivé zvíře samec či samice. Takovým ženským druhovým jménem je nám na př. myš, kočka, husa, žába a mn. j., a teprv, chceme-li určitě mluviti o samci, říkáme myšák, kocour, houser, žabák a pod. Takových jmen bývalo více, než jich je dnes. Staří Cechové na př. orlu říkali raději orlice, nemíníce tím slovem orlí samice; v heraldice se posud v tomto smysle mluví o „orlici", kde podle dnešního obyčeje vlastně by se mělo mluviti o „orlu"; říkáme „orličí nos", naši předkové říkali i „orličí tvář" (na př. v překladech Ezech. 1, 10), „orličí oči", „orličie křídlo", aniž se při tom má mysliti na srovnávání s orlicí vve smyslu dnešním. Tak se říkávalo i zvířeti, kterému my v středních Cechách říkáme „krtek", ženským druhovým jménem „krtice", beze všeho zření к pohlaví zvířete, o kterém je řeč; říká se tak posud v maloruštině (kertýča, kyrtýča), v bulharštině i v slovinštině (krtí ca), říkávalo se tak (vedle mužského tvaru krt, krtek) v starší češtině, a krtice je posud v některých krajích českých a moravských (podle sdělení řed. Raisa též na Bělohradsku) pojmenování krtka vůbec (srv. na př. Gebauerův Slovn. stč. 2, 160, kde lze přidati doklady Slov. Hol. 58е, Ezop. 101a, Kottův Slovn. 1, 828; 7, 1305, Přisp. 3, 147; 611, Bartošův Dial. slovn. 167).

Ze předmět nějaký dostal jméno podle podobnosti s nějakým zvířetem, někdy i dosti vzdálené, je úkaz dosti častý. Tak rozličným předmětům se říká koza, kozlík, b er an, koník; podle podoby s husím tělem rozličné druhy pečiva, i hroudy másla se jmenují houska, v starší době také húscě, husečka; v říši rostlinné nalézáme kočičky, j e h n ě d y (slovo původem blízke se slovem j e h n ě), medvedice, jsou jména rostlin jako kozí pysk, stračí nožka, jelení jazyk, kozlík a pod. Z oboru krojového sem patří na př. rohy, úprava a ozdoba hlavy, již mravokárci 14. a 15. stol. vytýkají mužům i zvláště ženám; holubinka, holubička je rozkřídlená výzdoba čepce, nebo čepec s takovou výzdobou; pro podobu s husími křídly v Jimramově říkají nabíraným faldům na ženském špenzli h u s i č k a (Bartoš Dial. slovn. 111), stejně se říká filci mlynářského krajánka (F. K. Krouský „Ta mlynářská chasa" v Beaufortově Přít. domoviny XXX, 23), na krku nosíme, vlastně jsme nosívali motýlky atd. Nesmělo by nás překvapovat!, kdyby způsob, vázati šátek, jak my říkáme, „na babku", byl někde pojmenován po krtku: cípky v týle odstávající od uzlu nejsou o nic méně podobny krtčímu tělu s tlapkami vzadu vyvrácenými, než čepec s odstávající vzadu výzdobou rozkřídlené holubici.

A opravdu myslím, že kretka je vlastně a původně tolik co krtek. Jest jediná, věc, která by mohla býti uváděna proti tomuto výkladu: že kretka není slovo, které bychom znali odněkud s významem „krtek". Ale také holubu anebo holubici neříká se nikde, aspoň ne v obyčejné