str. 6
mluvě, holubinka, — řeklo by tak leda na př. dítě v mazlivém hovoru, — a přece nikdo nepochybuje o tom, že toto slovo jako pojmenování ozdoby hlavy anebo druhu hub — původně asi „holubinek" barvy holubí — vlastně je lichotivý tvar jména holubova. Tvarkrtice jako jméno krtkovo je prastarý; a protože je dosti případů, kde vedle jmen na - i c e (obyčejně tu bývá tento tvar původnější) jsou jména na -ka téhož základu (na př. čepice: čapka, hlavice: hlávka, slepice: slépka, slípka, necviče, mor. necvičky: necky m. necvky atd.) mohl jazyk v některém kraji českém přitvořiti si i tvar kretka. Tvar kretka (krbtbka) svým e je v nejdokonalejší shodě se starými pravidly o hybném e (právě tak jako krtice z původního кгъИса), a toto e podle těchto pravidel je na místě ve všech pádech mimo 2. pád mn. č., který by měl zníti vlastně krtek (z krbtbkb ; dnes by ovšem v kraji Raisově místo toho každý řekl kretek); podle toho se zdá, že slovo kretka je staré. Ze slovo krojové, označující část lidového, vesnického kroje, v staré době doloženo není, je okolnost, která nás smí překvapovati méně, než by nás překvapil doklad jeho, který by se někde objevil nějakou divnou náhodou; i u Jungmanna je slovo to doloženo jen náhodou, a to dosti mlhavě, a kdyby nám Bělohrad nebyl dal spisovatele, který do svých vypravování tak rád vtrušuje slova svého kraje, mohlo se stati, že slovo kretka, které asi zanikne časem s předmětem, jím pojmenovaným, bylo by se na příští doby zachovalo jen v mlhavých záznamech Jungmannových, z nichž by byl výklad skoro nemožný, již proto, že z nich nevyčítáme nic o podobě „kretky".
Kdyby slovo kretka i v dobách pozdějších bylo znamenalo také krtka, bezpochyby by se bylo zněním _ vyrovnalo s běžnějším krtice, a říkalo by se asi k r t к a, krtky. Ze se tak nestalo, dokazuje, že souvislost slov krtice a kretka — předpokládajíc, že náš výklad vůbec je správný — dávno se zapomněla. Ani to by nebylo nic divného : kdo z nás dnešních Cechů, mimo filologa, jest si na př. ještě vědom, že „houska" je vlastně „husička"? Josef Zubatý.
ČESKÉ LIDOVÉ TANCE S PROMĚNLIVÝM TAKTEM.
Dr. OTAKAR ZICH:
I. Povaha těchto tanců.
Když uveřejnil Hostinský v prvním ročníku „Českého Lidu" (1892)-základní svoji studii o lidové písni české, poznamenal v úvaze o rázu této písně, že měna taktu není pro ni význačná. Opíral se tu o materiál Erbenův, v němž z 800 písní pouze tři písně taneční mění takt, což je ovšem malý zlomek procenta. Přibere-li se k tomu starší sbírka Rittersberkova, vzroste tento počet o dalších devět čísel, než i tak představuje tento genre asi jedno procento všech písní.
Leč již „po dvou letech, ruchem Národopisné výstavy vyvolány, počaly se v Českém Lidu objevovati četné zápisy tanců, měnících takt. Zahájil je r. 1894 Hajný, к němu přidružil se Adámek, jenž uveřejňoval
|
