ve dvoučtvrtním taktu platí' čtvrťová nota tolik, jako v předchozím tří-čtvrtním nota půlová, opačně řečeno: čtvrťová nota taktu tříčtvrtního platí tolik jako osmina v následujícím taktu dvoučtvrtním. Jak si tento omyl (skoro vesměs se vyskytující) vyložíme? Věc jest velmi přirozená. Dle ustálené praxe hudební notují se totiž třídobé takty rychlého, ba velmi rychlého tempa v notách čtvrťových, tedy tříčtvrtně. Tak se děje jak ve „scherzech" symfonií, tak v populárních valčících.3) Následkem rychlého tempa pojímáme v takových skladbách teprve celý takt jako jednotku — na jeden ráz — a neuvědomujeme si ani, že časová hodnota jeho čtvrťových not je velmi malá. Tak na př. i v „mírné" sousedské (Valše leňte!) jest metronomicky ∟ = asi 160, což značí vlastně tempo velmi rychlé (allegro molto).

Proti tomu v nejběžnějším tanci dvoudobém, v polce, jest notace též ve čtvrtkách, tedy dvoučtvrtní. Pohyb „volné polky" zdá se nám býti také mírně živý, jako u předešlé „sousedské" — a přece jest, metronomicky stanoveno, u této polky ∟ = 80, tedy tempo skutečně (ne jen zdánlivě) mírné (moderato). Tu totiž nepojímáme až celý takt jako rytmickou jednotku, nýbrž každou čtvrtku, takt na dva rázy. Obdoba výše uvedeného pojímání po více čtvrtkách vyskytuje se v taktu t. zv. „alla breve", jakým jsou notovány na př. pochody. Ačkoliv jsou tu v jednom taktu čtyři čtvrtky, pojímáme takt na dva rázy, t. j. stahujeme vždy dvě čtvrtky v jeden celek. Proto jsou zase i v „mírném" pochodu, který se tempem od polky neliší, časové hodnoty čtvrtek malé, metronomicky opět J = asi 160, tedy poloviční proti polce a stejné se sousedskou. V metronomických předpisech dochází to výrazu tím, že bývá při pochodech udáno tempo pro půlovou notu (J =) a nikoli pro čtvrťovou, tak jako zase při sousedské nebo při valčíku bývá J. == . Je tedy, obrazně řečeno, notace sousedské též jakéhosi druhu „alla breve". Notace tříosminové, jež by se s notací polky shodovala, se u sousedské skoro vůbec nepoužívá.4)

Je tedy přirozeno, že hudebnik zapíše jak sousedskou, tak polku tím způsobem, na jaký je zvyklý, způsobem, jak vyloženo, značně rozdílným. Pokud je celá melodie toho neb onoho rázu, nelze proti tomu zajisté ničeho namítati. Jakmile však se v jedné melodii oba druhy taktu vyskytnou, nelze toho užiti, poněvadž by to vedlo ke zmatku. Kdyby chtěl mermomocí i tu obvyklých notací užiti, musil by při každé změně taktu zároveň předepsati — nikoli jen „rychleji", „pomaleji", nýbrž — „dvakrát rychleji, dvakrát pomaleji". Tyto předpisy musil by neúnavně opakovati průběhem' celé melodie! Je tedy jasno, že musí v tomto případě zvoliti notaci jednotnou. Máme pak na vybranou dvojí možnost:

a) Ponecháme ve dvoudobých taktech notaci polkovou a přijavše tak tempo mírné (moderato), notujeme důsledně třídobé takty v osminách, tedy tříosminové: