dinečných, nemohl jsem tak učiniti. Případů těch je však poměrně^ málo a činí vesměs dojem zápisů zcela konfusních a diletantských. Skoda jen jejich originálů; kdož ví, bude-li v budoucnu možno ještě se jich dopátrati ?

Otázka vzniku našich tanců zajímala mne již za mého pobytu na Chodsku, současně s otázkou, jak asi vznikl tamější tanec „do kolečka". Došel jsem v obou případech к přesvědčení, že je vytvořil nikoli zájem hudební, nýbrž taneční.

V obou případech máme před sebou tance pohybové, t. j. takové, u nichž běží jedině o pohyb, jichž podstata je tedy, psychologicky řečeno, výhradně motorická. Tyto tance odlišují se od tanců skupinových a od tanců mimických, u nichž přistupují ještě momenty optické a poetické. Při tancích pohybových, к nimž patří za našich dob i většina tanců umělých, může to býti dvojí stránka, řekněme přímo dvojí vlastnost tanečníkova, jež budí zájem a obdiv. Předně fysická: sila, vytrvalost a obratnost. Připomeňme si jen, jaký je v tom směru výkon tanečníkův při valašském „odzemku" nebo, přes zdánlivou lehkost a eleganci, při polském „mazuru". Také divoký tanec chodský „do kolečka" je toho druhu. U všech tanců takových se základní motiv taneční — „taneční krok" — v podstatě nemění, nýbrž stále jen opakuje, a totéž platí o základním rytmickém útvaru jak zpívané melodie, tak hudebního doprovodu. Za dřívějších dob, kdy tanec byl více pěstován, dovedli ovšem jednotlivci dodati i takovým tancům individuálními variacemi rozmanitosti. Za našich dob tance ty poklesly a taneční i rytmická jednotvárnost našich valčíků, polek atd. je někdy až odpuzující.

Druhá stránka, jež může býti pramenem estetické záliby a obdivu, jest rázu psychického. Je to uměl o st taneční, spočívající v tom, že dovede tanečník měniti .taneční motivy —• kroky — dle rytmické měny hudebního průvodu a zpěvu. Ze k tomu vedle fysických vlastností výše naznačených patří i značné nadání hudební, jest jasno.8) Také hudební průvod a zpěv, к takovýmto tancům se družící, představuje zajisté rytmickou bohatostí a rozmanitostí typ umělecky vyšší než jest předešlý.

Tuto již v pravdě uměleckou zálibu na dovednosti, na „umění", proměňovati způsob tance, lze sledovati na našich tancích lidových takřka vývojově. Shledáme, že se měna tance děje u jedněch ve velkém, v celých oddílech, a že tato diferenciace postupuje až к drobným úryvkům. Naše „tance s proměnlivým taktem" představují typ v tom směru nej-vyspělejší.

Nejhrubší příklad této měny jeví se v tancích, v nichž se vyskytují dva veliké oddíly, lišící se tempem. Zpravidla je to tak, že po části volnější následuje část rychlejší, čímž docíleno nejen rozmanitosti