skytuje v t. zv. „f ex ech" nebo „f e x i r e c h".12) Jsou to písně impro-visované, jež právě pro nepravidelnou a překvapující měnu tempa i taktu „žádný tanečník nezatančí" a „žádná muzika nezahraje" — neboť pro zlost muzikantům bývají především skládány. To jsou však, jak viděti, případy výjimečné, rodící se jen u muziky k ránu, kdy jsou tanečníci řádného tance a zpěvu syti. Snad některé ze zcela nepravidelných „směsků" mezi našimi tanci se „fexům" blíží, ač-li jich zkomolení pochází od zpěváka (úmyslně) a ne snad teprve od zapisovatele (z neumělosti).

Jinak jeví se ve všech našich tancích s proměnlivým taktem, jak jsem v první kapitole zdůraznil, stálé tempo, tak totiž, že základní doba (čtvrťová) je stále téže délky. Jen s tou podmínkou se dají naše tance tančit i, neboť tanečníci vědí předem, jaké bude tempo i po změně taktu a rytmu. Hudebně pak znamená to, že melodická perioda přes veškeré své rytmické změny má jednotu a tedy vůbec i rytmický smysl.13) Z toho je tedy patrno, že naše tance mohly vznik-nouti jen z tanců stálého tempa, v nichž se z nějakého důvodu vytvořily různé rytmické skupiny, různému tanečnímu kroku odpovídající. Záliba na měně tance, předešlými příklady dokumentovaná, způsobila pak ovšem, když nějaký podnět takový byl dán, že se takové tance pěstovaly a rozvinuly v bohatý genre.

Takovým podnětem byl dle mého přesvědčení rytmus furiant s k ý, v „sousedské" a vůbec v třídobých tancích (na př. v tanci „do kolečka") zhusta a typicky se vyskytující.

O rytmu furiantském pojednal jsem obšírně v článku „Píseň a tanec do kolečka na Chodsku" (C. Lid XV.—XVIII.). Poukazuji tedy na tuto studii, jež mi při práci vzrostla daleko nad rozsah, titulem daný, ač ovšem pro svou rozkouskovanost v tolika ročnících (nikoli mojí vinou) těžko se dá čisti. Uvedu zde jen výsledky její a připojím úvahu o tanečním významu tohoto rytmu.

Rytmus furiantský vzniká v melodii třídobě rytmisované, jakmile text písně nesleduje tuto třídobost (daktyly), nýbrž deklamuje dvoj-době (trocheji). Na př. v písni z obžinek:

V prvních dvou taktech máme rytmus „obyčejný" (t. j. normální), v druhých dvou „furiantský".

Tento dvojdobý rytmus v třídobém taktu není vždy jen náhodným; pro mnohé písně stává se typickým, vystupuje na zcela určitých místech písně, jinak normálně rytmisované. To je patrno jednak z toho, že i jiné texty takových písní tohoto rytmu šetří, deklamujíce tedy na určitých místech (správně!) dvojdobě proti ostatní deklamaci třídobé