s nímž jsme se setkali u druhé skupiny tanců jednodílných, (srv. notový příklad IV.). Uvedu zápis svůj:

Zápis Holasův liší se od mého, který jest klarinetovou variací písně (originál v Es-dur, tónině malého klarinetu), jen" v prvním dílu, kde těsněji přiléhá k motivku na př. Erbenovu (začíná tedy též primou, kdežto můj začíná tercií).

Zároveň je možno uvésti příčinu modulace, v těchto tancích se vyskytující, zjevu v lidových písních a tancích velmi řídkého. Druhý motivek, jako „sestupný" označený, počíná totiž oktávou; to by žádalo nejen značného rozpětí hlasového, nýbrž — a to především — bylo by nemožno zahráti to na dudy, jichž stupnice sahá od primy jen až к sextě. Modulací se celý tento úryvek jaksi srazí dolů20); pod primu mohou ovšem dudy jen dvěma tóny, septimou a kvintou hlubší oktávy, takže jsou nuceny melodii, když tam sestoupí, nějak opsati, na př. přeložením chybějících tónů o oktávu výše.

Zároveň vysvítá z fakta, že v těchto tancích užit motivek druhý (sestupný) v dominantě (tedy D-dur proti G-dur motivku prvního), proč jsem notoval dříve — a proč i dále budu notovati — tance na motivku druhém založené v D-dur. Běželo tu o snadnější srovnání.

Do této druhé skupiny, užívající motivku sestupného hned,, na počátku, patří jeden zápis Erbenův (č. 64, „bavorák"), jeden z Č. Lidu (1894, 440, „kozel"), jeden z Hořicka (č. 2, „mateník"), jeden zápis Mladějovského („kozel") a s ním téměř shodný můj zápis z Poděbradská („latovák"). Motivická forma všech jest a a' | b a'.

Uvedu z nich zápis Mladějovského, jemuž se i zápis hořický a z С Lidu značně blíží. Malé noty značí houslovou variaci.