Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 56

u Zadní Třebáně pole „Vrážky" bez osídlení; mimo to u vsi Vraže mezi Berounem a Loděnicemi vrch „Vražný", u samoty Vraže D. Mokropsů rozlehlá pole „Na Vráži", u samoty Vraže jižně od Komorního Hrádku na Sázavě vrch „Vražný".

Z těch několika nahodilých příkladů nelze ovšem vyvozovati dalekosáhlých důsledků, ukazují však přece několik zajímavých okolností.

Boží Vrážky jižně od Řevnic a západně od Mníšku nacházejí se v hlubokém lese, jenž je dojista původní a dosud nedotčený. Jsou pokračováním mocného hřbetu, „Hřebenů", jež počínají mezi Hosto-micemi a Dobříší a táhnou se к severovýchodu. Komplex lesa Hřebenů zůstal téměř nedotčen; u Božích Vrážek vnikla do lesa mýta vsí Kytína a Stříbrné Lhotky. Na západním i východním konci těchto Vrážek jsou stopy velmi starého osídlení lesního. Jihozápadně je to samota „Buda", severovýchodně, u pramene Nezabudického potoka, zmizelá ves Ne-zabudice, připomínaná ještě v XIV. věku (Tadra Listiny zbraslav. kláštera). Proti těmto lesním Vrážkám vznikl v lese na Skalce, severozápadně od Mníšku, klášter sv. Jana.

Vrážský vrch jižně od Komorního Hrádku u Sázavy tvoří střed zbytků původního lesa, do kterého se ze všech stran již vedrala mýta okolních vesnic-Na západním jeho úpatí zachytila se, ještě dosud v lese, samota Vraže. Proti němu na severu je založeno poutní místo sv. Ivan.

Vražný vrch*) u Loděnic vybavil se již zcela z lesa, a osídlení při něm vzrostlo ve větší vesnici (patřila Karlštejnu). Na jihu vznikl proti němu v lesním úvalu klášter sv. Jana (Ivana).

Jiného typu jsou dvě místa na břehu Berounky.

Nad drahou, vedoucí po pravém břehu Berounky z Řevnic do Zadní Třebáně, zdvihá se u Třebáně příkrá, zalesněná a skalnatá stráň. Nad ní jsou rovná pole к jihu, s nichž se svažují úbočí к Revnicům i к Třebáni. Pole ta nemají žádného osídlení a slují Vrážky.

Nad levým břehem Berounky, proti H. Mokropsům, zdvihají se příkré, skalnaté a ■ zalesněné stráně. Nad nimi jsou rovná pole, táhnoucí se к severu, jež slují „Na Vráži". S nich svažují se úbočí na západ, i na východ (k D. Mokropsům). Nad západním úbočím vznikla samota o čtyřech číslech, Vráž.

Tato pole „Na Vráži" mají svojí polohou zvláštní shodu s Božími Vrážkami u Mníšku. Boží Vrážky táhnou se к severovýchodu a pokračují pak dvěma vrchy: Babkou a Strážným vrchem. Stranou od nich je vrch Skalka. Pole na Vráži u Mokropes táhnou se к severu к vrchu


*) Daničic uvádí ve svém starosrb. slovníce jméno vesnice Vražije brdo III. 573, ale jiných dokladů pro existenci toho slova v staré srbštině nemá, jakož ho nezná ani Vuk Stef. Karadžič ze živého srbského jazyka; neznají ho ostatně ani jiní starší slovnikári Jambrešié 1742, Belostenec, ale Mikalja za to 1649 velmi dobře: vrafgjanje, ■ vrafgjatiejavati, vrafgjalac incantator, vrafg-jalica-vjejtica. Velice pak jest slovo to rozšířeno v slovinštině: vraž, i; vráža, „pověra"; vražiti, vraževáti „čarovati", vražár, vražarica; vražáriti „zabývati se čarováním" a j. Místo toho jest v srbsko-chorvatském jazyce obyčejnější slav vráč „divinus, mágus", vráčaíi divinare, incantare, co v starém jazyce znamenalo, „lékař", kterýžto význam se zachoval v Boce „vračevska molitva", jest modlitba odříkaná nad nemocnými dle slovníka Vukova; odtud vradžbine artes magicae.
/. Polívka.

Předchozí   Následující