známem „činiti; obětovati". Co se pak týká latiny, mám spíše za to, že kořen „točiti" splynul tu s kořenem „činiti; obětovati" tvarově tak, že se vzdal i původních svých významů.

Celkem podobně smýšlím o baltštině a slovanštině. Také zde rozeznávám přesně vedle hořejšího našeho prvého kořene *uereg- (v o r g ъ „inimicus") a vedle druhého kořene 'uereg- „činiti; obětovati" ještě kořen třetí "ueregh- „točiti, plésti atd.", z něhož vyplynulo lit. verziu, vefžti „šněrovati, tísniti" a praslov. *-vbrzą, *-verzti) stcslov. -vrb z a, vrěsti „vázati" (z téhož kořene *po-ver(z)slo = č. povříslo, *po-vorzb) '"••po-vraz = č. provaz). Kořen „činiti" splynul tedy také zde tvarově s kořenem „točiti" a vzdal se — alespoň v baltštině — své samostatnosti, osobitosti významové.

Arciť v slovanštině, jak se domnívám, bylo tomu ještě poněkud jinak. Tu kořen *uerfe]g-, nazvaný námi svrchu „druhý", vzdal se sice obecného významu „činiti", avšak ve smyslu bohoslužebném, náboženském trval aspoň v jednom ustrnulém substantivu, kteréž se uchovalo, právě že bylo jakýmsi termínem technickým. Slovo je dáno rovnicí: ievr. uorgia = řec. Fópyifa) = prasl. *vordzja) *vordža.

K tomu jest poznamenati po stránce tvarové, že slovo jest utvořeno na kmenovém stupni o-ovém zrovna jako *storgja (z koř. s/tjerg-) = stcsl. straža „stráž", jen že v našem případě ž vzniklo ze zj [z = pal. g). Toto z určovalo další osudy slova. Jsouc úplně osamoceno, ježto slovesných útvarů, odpovídajících ievropskému *uergiö, urgip () *verža nebo *vbrža, inf. *verzti, po příp. *verzati) v slovanštině vůbec už nebylo (za to bylo *vb?-zą, *verzti a iter. *-vbrzati „vázati"), bylo v bezděčné „lidové" představě považováno za útvar, zakončený původně -g a nikoli -g, ano bylo i nepřímo spojováno a přímo mateno s čeledí *v o r g ъ „vrah".

Tímto způsobem docházejí objasnění veškery útvary další, především denominativum *vordžiti „opytáCstv" > vražiti atp. s pravidelně přitvořeným iterativem vražati, *vražavati (odtud vraževanije „auspi-cium"). Z *vordžiti vyplývá dále nomen actionis *vordžhba „magia", kteréž se snadno sdružovalo s nominálním (adj.) abstraktem *vordžbda „inimicitia"; odtud i cslov. vražbditi „magicas artes exercere", kterážto kontaminace na snadě jsoucí se objevuje i v českém nevražditi, (na)-vražditi se oč. Jako ze základu g-ového vytvořena též nomina agentis: vedle *vordžitelb atp. (z *vordžiti) také *vorždbjä- > cslov. vražija, vorožeja „mágus, maga" ; ba z *vordžiti se dokonce abstrahuje *v o rgt>> r. v o r o g ъ „kouzelník", sic. vrážek, vrážka, „věštec, věštkyně" a ostatní útvary kontaminované, hned v čele článku námi sestavené.

Zbývá promluviti o významové stránce čeledi *vordža. Vyjdeme při tom nejlépe od řec. opyia, jež vyznačuje „posvátnou obět", zejména však „tajné obyčeje náboženské (Geheimdienst), jimiž uctíváno nějaké božstvo, na př. Kybele, Demeter a zvláště Bakchos; k službě Bakchově náležel známý výstroj (axsurj), v tom za noci na horách a v roklích se toulajíce, provozovali za svitu pochodní a zvuků hudby divoké reje i nastávalo všeobecné vytržení a blouznění a dály se i rozličné divy." Něco podobného, ovšem odečteme-li, co tu specificky