řeckého a z části orientálního, jest po mém zdání předpokládati pro staroslovanskou „vordžu", která již podle svého původu z kořene *uereg-značiti musila „konání náboženské, bohoslužebné"; a to se v dávných indoevropských a staroslovanských dobách*) projevovalo především kouzelnictvím, kouzelnými symbolickými výkony (prasl. *сагъ z koř. *.ker- jest vlastně rovněž „konání") a slovy, říkadly neb zpěvy i tanci, jimiž duchové, božstva byla privolávaná, vábena a vůli kouzelníkově podmaňována. Ten potom za pomoci božstva zaříkal a léčil nemoci a rány (cslov. bajati není jen „fabulari", ale také „incantare, mederi"), pročež slul *balbjä- „incantator"" ) stcsl. bakji „medicus" atd., ten způsoboval prodloužení života, plodnost na polích, u zvířat a lidí, privolával déšť, připoutával osobu milenou, proklínal křivopřísežníky atp. Kouzlo bylo však možno prováděti toliko říkadly účinnými, jež nebyla každému povědomá, která se však v dobách, kdy nebylo kněží povoláním, dědila zvláště v některých, jakoby posvátných, rodinách s otců na syny, zůstávajíce ostatním tajná. A ještě jeden druh nábožensky primitivních výkonů spadal v obor „vordži", totiž zpytování budoucnosti, věštění; také kouzlo se obracelo к budoucnosti, avšak věštec zpytoval ji přímo buď z letu a skřeku ptáků, nebo z kouřící se krve a vnitřností zvířat i lidí, nebo ze šelestění stromů a podobných zjevů, neb konečně — což arci o Slovanech výslovně není dosvědčeno — losováním hůlkami.

Z původního významu „vordži" takto vyměřeného vyplývají nám již nenucené všecky významy historické, svědčící slovu samu neb jeho odvozeninám. Při tom i významová kontaminace s *vorgъ „nepřítel" je zřetelná a zajímavá. Mohla se dostavovati už v dobách dávných, pohanských, když výjimkou čarování neb i věštění týkalo se „nepřítele, vraha" (tak jako v slov. vražili „škoditi čarodějstvím, nenávideli" atp.), kontaminace ta byla však zvláště posílena v době křesťanské tam, kde i slovo ^ог^ъ obráceno na úhlavního nepřítele člověka, totiž „ďábla" — přímo ideálně názorně vyjádřen tento vztah v bulh. вража враго-щине (viz vše to výše). Křesťanští horlitelé odsoudili *vordža a vykonavatele její; význam bledne a klesá v „pověru (slov.); příznak, znamení (р.); los a zejm. pohoršení (stč.)." Sloveso *vordžili, když jako zpravidla značilo „kouzliti, věstiti ve prospěch, za láskou něčí", snadno bralo na se smysl „přáti komu štěstí, vášnivě jej milovati" (to vidno zřejmě z opaku ne-vražiti „hrozně nenáviděti"), dále „snažně žádati, prošiti oč" (mor.), „očekávati sobě" (pol.; viz u Zubatého 1. c), „(o nejisté budoucnosti) pochybovati" (bělor.).

To vše nám praví a potvrzují doklady historické, uvedené v soulad s navrženou rovnicí: *vordža = o pyta. Nic nám však neprozrazují o místech, kde se konávala staroslovanská, pohanská *vordža. Na tuto otázku bylo by možno odpověděti pouze tehdy, kdybychom to, со V. Tille vypátral s místopisné stránky o vráži (Vráži), vhodně zkombinovali s tím, co vůbec víme o indoevropských a praslovanských místech bohoslužebných. Podle toho všeho dávná bohoslužba, nejen oběti a modlitby, nýbrž také kouzla a věštby, nedály se ve zvláštních