svatyních, ale v samé přírodě, na výšinách a horách, nejčastěji v nedotčených tehdy a nedotknutelných lesích a hájích s posvátnými stromy, sídly to a^příbytky duší, duchův i božstev. Tam shromažďovali se staří Slované (Čechové) zejména o významných slavnostech přírodních rázu náboženského, na př. o slunovratu letním, kdy byly tak říkajíc pravé „orgie" kultu starobylého. Radostná to byla slavnost, a obyčeje radostné ano bujně veselé se uplatňovaly: „zpěvy se ozývaly, kola a reje prováděly, pohlavní styky žen a mužů byly uvolněny, blady vábily kde koho."*) Kouzla, čáry, věštby nechyběly a byly tam provozovány i mimo takové výjimečné slavnosti.

V úvodě ke své sbírce Slovanských národních písní (1822-1827) Fr. L. Celakovský stěžuje si na nedostatek podobných sbírek u Slovinců a Chrvatů. Vyšlo toto dílo našeho básníka v době, kdy počínal se u těchto národů nový literární život a kdy romantismus nesměle zjednával si přístup do písemnictví a s ním též záliba pro lidovou poesii, v níž mnozí viděli nevyčerpatelný a nevysýchající pramen pro básnictví umělé. Teprve počátkem let třicátých^ objevují se mezi Slovinci jednotlivci, zejména ti, kteří studovali ve St. Hradci a ve Vídni, a ponenáhlu nabývají oni přesvědčení, že nábožně-vzdělavatelná kniha nemůže nikterak postačiti duševnímu pokroku a osvětě celého národa a tím mu zabezpečiti lepší budoucnost, nýbrž že musí se zvýšiti literární požadavky, jichž splnění dosíci možno jedině napodobováním vzdělanějších a pokročilejších národů. Vlivem svých studií ve zmíněných městech stali se z nich stoupenci západoevropského romantismu, zároveň poznávající cenu lidové poesie, která byla trnem v očích slovinským kněžím, kteří sice vydávali lidové písně, ale nebyly to skutečné a opravdové lidové, mezi lidem se nezpívaly, ale určeny byly pro lid, aby pravé jeho písně vytlačily. К takovému účelu sloužily na př. písně vydané M. Ahacelem r. 1833 Pesme po Koroškim ino Štajarskim příkře odsouzené P. J. Šafaříkem v CCM. 1833