vým tiskům Faustovských her, a pro nás vězí snad v těchto textech hlavní zbytek z celé zajímavé periody české dramatiky.

Nejlépe se autor zhostil svého úkolu v publikaci na druhém místě uvedené; v důmyslném uspořádání lze tu přehlédnouti čtyři texty Faustovské úplně, z jiných — jinde tištěných nebo přeložených — udány důležité varianty, poznámky nás poučují o tom, jak hra se provádí, rukopisy jsou dobře popsány, literárně-historická část (k níž některé opravy jsem uveřejnil v Cech. Revue, IV., 372) ustupuje do pozadí, takovou publikaci nejen literární historik rád uvítá, i kdo chce veselé nebo dětské společnosti Fausta zahrát, může si z textů hojně pohotových, vybratí a upraviti svůj.

Poměry dramatu o Jenovefě, o kterém jedná práce, otištěná v Sborníku filologickém, jsou poněkud jiné než u oblíbeného Fausta. Byla sice hrána od mnohých principálů českých, jak ukazují jejich oznámení, ale textu, rozumíme-Ii dobře, žádný nemá, ani by už nedovedl Jenovefy z paměti hráti. Vydavatel měl jediný text, psaný roku 1826 a ani ten ne celý, chybí mu celý druhý díl a drama končí, když se objevila laň.

Jsou ovšem loutkáři, kteří hrají Jenovefu a kterých si autor nevšímal; hrají podle tisku zkomolenou hru Tylovu, která je sama zkomolenou hrou Hebblovou. To není tak nové, jak spisovatel míní, jemuž proto radost z objevu nechci kazit; Hebbel sám věděl, že Genoveva jeho byla česky hrána, než došlo na provozování německé, a zmiňuje se

0 tom v několika dopisech; pro vydavatele Wernera jsem vyhledal referát z Bohemie a text, také ve svém feuilletonu v Union 1913 „Hebbel und wir" jsem se o tom zmínil. Je tedy pochybno, zda Tyl sám se dopustil křivého údaje, z něhož ho spisovatel viní, že „podle vlastních slov" nepracoval dle Hebbla, nýbrž „podle staré pověsti". Snad tato poznámka je přidána teprve v době, kdy jméno Hebblovo bylo u nás v klatbě. Vůbec ty otisky v „Divadelním ochotníku" bylo by dobře ještě včas podrobit prohlídce, než budou jediným a ničím nekontrolovaným pramenem к poznání dramatické úrovně v 19. století; jsou někdy pořizovány podle hrozně seškrtaných knih režijních, čímž

1 smysl hrubě porušen.

Těšíme-li se z faktu, že autor otištěním rukopisu loutkářského poskytuje nám nový cenný materiál, nemůžeme vyslovit úplnou spokojenost se zpracováním literárně-historickým. Neradi bychom viděli, aby se jednou vyrovnal pilnému Englovi nejen hojností materiálu, nýbrž i neobratností, s kterou jej zpracovával. Tak hned přehled všech bývalých textů není dost přehledný. Chtěli bychom vědět o každém loutkáři, který text Jenovefy měl, od kdy jí nehraje, pokud se na ni pamatuje atd. Neříkám osobně, že by výsledek stál za tu práci, ale dal-li se autor do vyšetření české Jenovefy, neměl se jí vyhnout (jiný než on ovšem ji naprosto vykonat nemůže).

Ale nejen že toho neučinil, on přehlédl očividně tištěný text staré Jenovefy a to dokonce ve sbírce loutkových her. Věc není tak křiklavá, jak by se zdálo, drama u Kopeckého se nejmenuje „Jenovefa", nýbrž „Rytíř Bořil z albínského hradu", ale je tak plno motivů jenovefských, ze je mohl specialista loutkový snadno poznati. Zloduch jmenuje se Mikoláš, v čemž vězí celý Golo. Úlohu Kašpárka, který někdy (jako