ve hře Englově a dolnorakouské) vše napraví, hraje zde chytrý — pes Gloska, který na př. chytí zajíce, aby měli vrahové komu vyloupnout oči; v tom by mohl býti terminus a quo: r. 1816 vystupoval v Praze pověstný Karstens se svým učeným pudlíkem, к vůli němuž hrána na tolika divadlech — také ve Výmaru, kde protest stál Goetha inten-dantství — dojemná hra „Pes Aubryho". Nepochybuji, že základem rytířské hry je Jenovefa, kterou tedy Kopecký bezpečně hrál.

Ještě mnohem méně lze se spokojit s kapitolou (78—84) „České knížky lidového čtení o Jenovefě". Místo údaje, že Jenovefa byla do r. 1862 tištěna „125krát, pak ještě mnohokráte", chtěli bychom přesnější rozlišení, chtěli bychom dokonce sigly, třeba „celou abecedu", které se jinde feuilletonisticky posmívá, abychom věděli, o které tradici je vždy řeč, chtěli bychom míti konstatováno, je-li vůbec nějaká tradice,, překládáno-li několikrát a kolikrát z němčiny, mění-li se tisky téže skupiny atd., jak si právě literární historik i vůči hoře tisků počíná, ale nic z toho nenalézáme. Po oněch ohromných číslicích (kým zaručených?) čteme, že „znám jest tisk ... a data pouhého asi tuctu tisků. — Je to vše, co autor viděl, nebo mohl vidět? Viděl ty tisky, které cituje Seuffert podle Grässe? Žádná odpověď. Pak se zase rozeznává: Vydání podle K. Schmida mívají titul . . . vydání z Uh. Skalice mívají titul . . . Jsou to hlavní dvě skupiny? Jsou všechny tisky mimo Škarniclovy podle K. Schmida? A jsou Skarniclovy podle Kochema? Románky prý mívají úvody . . . nelze podle nich tisk nebo předlohu jeho datovat? Nebo jsou míněny úvody německých originálů?

„V některých vydáních jest episoda vynechána ..." V jak starých? Co je vydání? Totéž co tisk? Celé to čtení obsahu, do něhož vpletená nepatřičně tato neurčitá udání o variantech, působí přímo fysickou bolest. Jak nedbale je uděláno, ukazuje pouhé nahlédnutí do katologu с. k. knihovny. U Veselého čteme: „nové zpracování v Praze r. 1818 a 1824 od Hradeckého" (jsou obě od Hradeckého? je to jedno zpracování dvakrát tištěné?), ale r. 1818 vyšly dva různé překlady nové tehdy Genovefy Schmidovy, jeden u Buchlera anonymně, jeden u Vetterla od kněze církevního, věnovaný kněžně Lobko-vicové. Oba překladatelé nazývají Sigfrieda Vítězomírem a jeho hrad Vítězomírovem, ale jinak liší se dosti jeden od druhého, nejen pravopisem, jenž u kněze církevního je starý. Je vůbec neuvěřitelno, jak málo vyniká v tomto sestavení zjev Krištofa Schmida, který na své Genovefě tak si zakládal, že se podpisoval na svých anonymních povídkách nějaký čas „Verfasser der Genovefa", než přijal trvalejší označení „Verfasser der Ostereier". Málokterý literární historik by odolal sledovat jeho význam a vliv na českou literaturu vůbec. Protože Golz nevypsal rozdíly jeho zpracování od původního textu zpracování nizozemského (což pokládám za vadu jeho spisu), autor také neuznal toho potřebu.

Ta zdánlivá výhoda, že látka byla dvakrát zpracována (Seuffertem a Golzem) a že zdánlivě к hotovým výsledkům bylo jen třeba připojit český text, stala se vůbec autorovi osudnou. Zasedl к plnému stolu Golzovu a následek je, že jeho vlastní čtenáři vstávají hladoví. Komu z nich vzejde útěcha z věty: „obdobný motiv obsahuje Wilkina (Thi-