dreks)saga, Griselda, Hildegąrda, Krescentia, Hirlanda, Helena, Císař Oktavián, Itha z Toggenburgu", když není ani řečeno, které z nich jsou zpracovány také česky? Thidrekssagu už dávno nejmenujeme Wil-kinou (spíše Vilcina o Vlcích — Luticích), Itha se česky jmenuje Jitka.

Hned na to: „Mythologicky vykládá Zacher Siegfrieda jako Vuo-tana a Jenovefu jako Frouwu." To zní, jakoby to byl přijatelný nebo od někoho přijatý výklad, ale Golz píše odmítavě: Am weitesten in der mythologischen Deutung geht Zacher, der . . . Ostatně pro moderního čtenáře a navštěvovatele oper slušelo psáti: Wodan a Freya.

Ale to by byla dlouhá, příliš dlouhá kapitola. Vrátíme-li se к recensím románu o Jenovefě, nechápu, proč autor o těchto knížkách lidové četby mluví jako o něčem nadosobním, mysticky prostonárodním. Jsou to díla autorů, které známe mnohem lépe než při jiných knihách podobných; víme jejich jména od Cerisierse, Staudachra, Kochema po Schmida a tím méně je odůvodněno, aby se něco slevovalo z obecných pravidel literární historie. Texty měly býti roztříděny, ukázáno, v které skupině lze hledat možné předlohy dramatu.

j Také si mohl autor poněkud blíže všimnouti her jezovitských, v Cechách hraných; vždyť byly latinské, mohou se tedy přivlastnit stejně české jako německé literatuře; v Innocentia patięns, hrané v Praze r. 1729 (ne na akademickém gymnasiu, jak opisuje od Golze, nýbrž u sv. Mikuláše na Ма1е„ straně) Šigfrida zpíval tenorista Pfeiffer z Rokycan, Gola bassista Špaček z Bystřic, Pimandra tenorista Schantl z Poděbrad, Genovefu diskantista Letňanským Rokycan, anděla diskantista Endler z Rožďalovic atd., očividně dobří Cechové. Neměl se tu spokojit s údaji Golzovými, ani vybírat z nich tak, že nepochopujeme, proč jedny hry udává, jiné ne.

Právě hra Innocentia victrix (Golz, 35) od Pavla Alera, hraná na dolním Rýně, shoduje se nápadně s hrou krumlovskou, provozovanou na počest knížete Eggenberka a jeho choti, rozené Schwarzenbergové (r. 1673??), nenazývá se „Sv. Jenovefa, dcera velkého vévody bra-bantského", nýbrž „Victrix a calumniae dolis innocentia seu Genovefa Golonis calumnia pressa, sua Golonem opprimeris innocentia".

Podle její nedatované periochy poznáváme, že nesmíme si jezo-vitské hry představovat, jakoby sledovaly stejně jako světské (i loutkové hry) pořad románů. Po předobrazení jiném než u Alera (holubice nevinnosti má hnízdo na skále a když je podkopána, je zachráněna a nepřítel zasypán) první jednání předvádělo vítěznou slavnost Sigfri-dovu nad mouřeníny, druhá scena byla monologem Genovefy, kterou těší geniové nebeští; Benoni je ustrašen divou zvěří, ale naučí se hráti si s ní. Výstup čtvrtý a pátý předváděl uvítání a vjezd Sigfridův — tak se věrně podle románu Cerisiersova střídaly výstupy Jenovefiny a Sigfridovy.

Jednání druhé: Konrád se obává, vida Sigfridovo vzezření, o Golona; Sigfrid nalezne dopis Jenovefin a jeho podezření sesilují pažata; Golo se odhodlá, puzen svědomím, že se přizná; po meziscéně Jeno-vefině (úplně prázdné) učiní to, přes to je odsouzen к roztrhání a trest je vykonán, nicméně myslivci si umíní, že budou mlčet o tom, jak se slitovali. V jednání třetím Sigfrid slaví pohřeb Jenovefin, myslivci ho