vedou do lesa, kde Jenovefu zabili; a tam místo zvěře Jenovefa, která očekávala smrt a poučovala svého Benoni, vběhne do sítě. Celé drama je tedy pouhým pátým jednáním a jako v tolika jiných jezovitských dramatech, která pro samé prolusiones, intermedia, chori, prologi a epilogi, nemají někdy místa na vlastní dramatický děj, není ho ani zde. Nelze si myslet, že by tyto hry byly měly vliv na drama loutkářů.

Velmi zajímavá je další hra „Qud deus coniunxit, homo non se-paret", hraná malostranským gymnasiem v červnu 1715. Je tu plno osob, hra začíná rovněž triumfem Sigfridovým, ale pak se teprve odehrává celý román: Golo jede к němu, nařkne Jenovefu, tato je uleknuta psaním svého chotě a nejede mu vstříc, tím pohněván dává ji sám popravit a nezachraňuje ji vrah, nýbrž důvěrník Sigfridův.

Musejní knihovna chová také „Historickou píseň o Genovefě" tištěnou v 18. století, začínající „Pozastavte se křesťané" a rýmující:

Jak oblíbené v 17. a 18. století bylo drama o Jenovefě, ukazuje jeho vliv na starou hru o Janu Nepomuckém; císařovna je zde obviněna z cizoložství s Quidonem, číšníkem, jako Jenovefa s Dragonem, kuchařem, ve vídeňské haupt- und Staatsaktion byla dokonce vězněna v psím chlévku, tedy stejně krutě jako Jenovefa.

Srovnání s německými dramaty rovněž neuspokojuje, jedno je karakterisováno několika vlastnostmi, z druhého čteme obsah, ač materiál, sebraný Seuffertem a Golzem, je bohatší. Takto srovnávat a uvažovat by se nemělo v Sborníku, vydávaném Českou akademií.

Poněkud jsem v rozpacích, mám-Ii podati zprávu o „doktoru Faustu", kterého autor vydal v „Sbírce souvislé četby školní", neboť kdybych chtěl zdůraznit, že nemá každý, kdo se zabývá loutkovými hrami, také povinnost zpracovat některou к provozování, házel bych kamením se skleněného domu, když jsem se před lety dal svésti, abych napsal prosaické scény spojovací к skvěle rýmovaným Vrchlického v podobném pokuse. Vydání nového doktora Fausta je patrně také ortelem nad tímto Faustem naším: řeknu-li, že se mi nový Faust nelíbí, je to pouhá oplátka, a pochválím-li jej, sám tím lámu hůl nad dílem svým. Ale není také třeba posuzovati dílo samo a za to, že je zařazeno do sbírky souvislé četby školní, neodpovídá básník, nýbrž pořadatel sbírky.

Text je pravopisně a mluvnicky opravený z textů pod č. 2. otištěných pro loutkáře odborné i dilettanty, nikoli snad přizpůsobený mládeži nebo potřebám škol. Tím je jim usnadněna práce, kterou by měli, vybírajíce sami z bohaté té sbírky, ale jejich volba je omezena, a kdo dovede sám napravit kazimluvy a nezkazí se pravopisem komediantů, bude snad výhodněji hráti podle úplného vydání.

Se stanoviska svého, chtěje vydat Fausta „podle nejstarších tradic českých" neměl, myslím, autor práva doplňovat tuto tradici Marlowem a z něho přejímat jednotlivosti, na př. ve výst. 5. jednání 2. a poslední monolog Faustův a j. Nehledě k tomu, že původ z Marlowea je přece