jen hypothesou — sám jsem Marlowián, ale musím to zdůraznit — rozhodně u českých loutkářů těchto scén jistě nikdy nebylo. A když zase věří tak pevně v původ marloweský, pak měl na kritickém místě buď směle psáti, že studenti se jmenují V a 1 d e s a Kornelius, nebo převzít kteroukoli dvojici jmen z nějaké skutečně české hry. Ale psáti, že se jmenují Seduceus a Kornelius, uráží marlowskou i českou tradici, v níž jméno Seducens (svůdce) nahradilo právě jméno Kornelius, kdežto druhé jméno F a b r i c i u s stojí pevně ve všech českých hrách, jako stojí ve hře nizozemské ze století 17., nesmělo tedy zde chyběti.

Úvod na dvanácti stranách má asi studujícího poučit, že nebude čisti anebo hráti, bude-li chtíti, pouhé hrubé žerty a pověrčivé výstupy, nýbrž že jde o výsledek dlouholetého vývoje, o nebroušený drahý kámen, upadlý do smetí, který pak velký básník zdvihl a dal mu zasvítit nesčetnými fasetami.

Nevím právě, měl-li to autor skutečně na mysli, když tedy vypravuje o loutkářích a jejich předlohách, románech „ lidových, zvláště o Ahasveru (nikdy nedramatisovaném) a Faustu, o Simonu magu (zde nejmenovaném), Theofilovi, Lutherovi, Goethovi (charakterisovaném Wildem „a Tainem), JŽítovi, jenž žil za prvních let Václava IV. (nežil nikdy), Zelanském (Zalanském), Historii Carchesiově, (z,ase není jmenován) která je prý překlad knihy tištěné r. 1587 (originál nemůže býti starší než z r. 1589); o pražské lokální pověsti, kterou zaznamenal Hněvkovský „kompromisní obhájce prosodie Dobrovského" (proč právě tato jeho vlastnost zde zdůrazněna, nechápu), o Vašíčku Nejlů, nietz-schovském wille zur macht, Labyrintu slávy a Labyrintu světa, Duchu starého Ruska v moderním umění, o Marlowu, anglických komediantech, komediantu jindřichohradeckém, jehož jezovité obrátili; konečně opět o loutkách. Jaký z toho obraz v hlavě gymnasisty nebo realisty zbude, bylo by dosti zajímavo zvědět.

Nejpotěšitelnější novinku, které se dočítáme v tom úvodu, si autor sám ani neuvědomil. Ctěme na str. 14., že hra od А. В., kterou referent přeložil ve svém Böhmisches Puppenspiel, zmizela: „jediný její známý výtisk se ztratil ..." a na str. 15.: „mimo to jsem užil tisku z roku 1862 z tiskárny Jana Spurného, tisk tento, jehož se mi dostalo od redaktora A. Macka, má název „Doktor Faust. Strašlivá komedie s čertem a ještě strašlivějším do pekla vzetím ubohého Fausta při strašném faierverku a hrůzyplném hromobití. Truchlohra v 6 jednáních." Ale vždyť to jest text J., to jest hra, na jejíž zevní obálce se podepsali studenti-vydavatelé „А. В.", hra, kterou jsem u antikvářů marně hledal a po jejíž stopě jsem posílal své studenty. Bylo by snad žá-doucno, aby tento unikát byl svěřen, ne-li с. k. knihovně, z které byl exemplář ztracen, tedy vůbec veřejné knihovně nějaké, jako referent svoje exempláře písně Faustovské uložil v knihovně Národopisného musea.

К jednotlivostem v úvodě: Proč jsou loutkáři zváni potulnými žurnalisty? Vždyť nezpracovávají látek aktuálních, neroznášejí novinek jako činí „bänkelsänger". — Um lebens oder Sterbens willen bitť ich mir ein paar zeilen . . . nedá smyslu, musí stati aus! Je to pravda, že „pro Fausta Goethova není kázně, není mravnosti"? že „silné indi-