že nositeli tradic ústních jsou ženy. Mimo to třeba vytknouti, že vy-pravovatelé všickni byli vyššího věku, zvláště významnější, od nichž pochází hlavně vytištěná sbírka, byli vesměs téměř starci od 60—80 let, dva v 50 letech, 20 v 40 letech, mladší žádný. A Wisser klade na to důraz, že zvláště Miillenhoffova sbírka z 40tých let min. stol. čerpána byla daleko většinou od chlapců a děvčat. Pozoruhodno jest též, že vypravovatelé pocházejí vesměs z nejspodnějších vrstev, dělnických a drobného řemeslnictva. Mezi vlastním selským stavem velmi vzácni byli vypravovatelé. Vydavatel zdůrazňuje také, že povídky se svými starými vypravovateli vymírají, mladší lidé neumějí téměř vůbec již vypravovati. Konstatuje také, jak již ze starších tištěných sbírek pohádkových (br. Grimmů, Müllenhoffovy a j.) pronikly povídky do lidu, ovšem nepřímo, než z čítanek školních, kalendářů a j. Až přes příliš obšírně a důkladně promlouvá sběratel o hrubozrnném ráze své sbírky, a že se v té příčině silně liší od jiných starších sbírek, ve kterých byl patrně z různých ohledů méně mravopočestný jich ráz pečlivě stírán. Wisser vysvětluje to tím, nejen že prostý lid jest ve svém výrazu o přírodních věcech, hlavně pohlavních stycích méně vybíravý než kulturní člověk, než že všecky ty povídky byly původně vypravovány mezi dorostlými lidmi a především mezi muži, a že teprve v novější době klesly povídky mezi „pohádky dětské". Jest to důležitá poznámka a co tu pověděno, platí také pro naše české pohádky, pro posouzení starších tištěných „vzdělání" a novějších sbírek, zvláště Kubínových. — Wisser měl své povídky ve větším menším počtu rozmanitých versí a o tom podává zprávu ve své předmluvě, hlavně za tím účelem, aby ukázal, v jakých povídkách a látkách si lid nejvíce libuje. Z velké své sbírky učinil výběr v přítomné knize a bohužel měl také tu ohledy na to, že jest určena širšímu obecenstvu. A prvně povídky své také upravoval, tam kde byly kusé neb znetvořeny, doplňoval, opravoval, povídky kombinoval ze dvou variantů, které se doplňovaly atd., také formálně je všelijak zdokonaloval. Přiznává zcela upřímně, že kniha jeho nemá vlastně cenu pro vědu, že jejím zájmům v této knize nechtěl ani sloužiti, a zdůrazňuje, že zájmy vědy se zájmy širšího obecenstva nejsou slučitelný. A tak tedy budeme nuceni ještě čekati, až pilnému sběrateli holštýnských povídek bude umožněno celý svůj materiál v původní formě učiniti přístupným vědeckému zkoumání. Než do té doby přece budeme nuceni užívati toho, co vydal, ovšem s opatrností a výhradami.

VI. sv. přinesl Russische Volksmärchen v překlade Aug. v. L ö w i s of Menar (1914 str. XXVI + 334). Výborný znalec ruské tradicionalní literatury pořídil tu velmi pečlivý výběr; napřed položil 13 maloruských pohádek, potom 6 běloruských, valnou pak většinu knížky činí a podstatný její ráz určují velkoruské pohádky č. 20—52; na konci přeložil ještě tři pohádky ze starších rukopisů XVII. stol. V dodatku udány jsou pečlivě prameny, ze kterých překladatel čerpal a přidán stručný bibliografický přehled literatury. Velkoruské pohádky pořádány jsou dle míst svého původu zeměpisně, od centrálních krajů až na sever a severovýchod do Sibiře; škoda že z Kavkazu nic nebylo vybráno. Přebohaté sbírky maloruských a běloruských pohádek byly by zasluhovaly větší pozornosti. Ale v jedné knize shrnouti ohromné množství materiálu,