„morálních" nebo materiálních, vyvinul Šubert neobyčejnou činnost a ukázal energii, jaké druhé jsem hned tak nepoznal. Byl v tom prostě obdivuhodný. Jeho energie byla vzácnou vlastností, kterou nad mnohé ve výboru vynikal. Když už všichni ostatní ji ztráceli a krčili rameny nad zdarem nějakého záměru nebo vůbec celého podniku, Šubert nikdy jí neztratil. Vždy dovedl zakročiti, vždy chytiti věc za jiný lepší konec a také osobně nelenil přiložiti ruku. A nepustil, dokud se věc neprovedla dobře, nebo dokud se neukázalo, že je naprosto neuskutečnitelná. Všechna obtížná vyjednávání vzal na sebe. Šel tam, kde nikdo nečekal úspěchu a tak dlouho tloukl na dvéře, až mu bylo otevřeno. Měli jsme leckdy dojem, že mu vyhověli jen proto, aby měli pokoj, u města, u zemského výboru, — ale vyhověli. Šubert se vrátil s věcí hotovou. Vědomí této energie a toho, že se vše provésti dá houževnatostí, vedlo Šuberta už v přípravách výstavních a později i v Museu ke konfliktům s ostatními, poněvadž rád nejen strhoval vše na sebe, ale i předbíhal rozhodnutí prováděním svých záměrů a hotovými skutky, které nebyly vždy v souhlasu s ostatními. Přicházel také s návrhy nebo hotovými věcmi ukvapenými, neuváženými, které bylo potom trudno uváděti do pravých kolejí a vůbec celá výstava nebyla — jak to mohu dnes dosvědčiti — než nesmírně odvážným podnikemt který se jen náhodou zdařil. Ale bylo by chybou, kdybychom nedodali, že mimo tu náhodu Šubert výstavě pomáhal vší svou prací a inteligencí, kterou u veliké míře disponoval.

Tak se konečně stalo, že dne 15. května 1895 byla výstava otevřena a slibně zahájena. Šubert ovšem dobře věděl, že tím ještě nic dosaženo není, že dlužno výstavu také šťastně skončiti a proto znovu s nemenší energií staral se po celou dobu otevření, aby i konec byl šťastný. Energie jeho se zdvojnásobila, možno-li tak říci. Neopomenul nejmen-šího pokynu, nejmenší příležitosti, aby se jí neujal ve prospěch výstavy a byl ve skutečnosti jejím jednatelem, ne dr. Kovář. Ale při tom, a to mu píši velmi к dobru, byl snad jediný, jenž ve víru výstavním stále pamatoval na to, co má býti po výstavě, jenž nezapomněl na velké projekty, které byly před 4 lety přijaty na schůzích dne 28. července a 12. srpna 1891 a které během příprav výstavních vešly pomalu v zapomenutí. Vždyť se na př. neustavila dlouho Národopisná společnost, ač stanovy její byly už 7. listopadu 1891 schváleny. Sám vděčím mu, že brzy po otevření výstavy byl jsem vyzván, abych převzal vedení budoucího Národopisného musea a abych už během výstavy se pokusil zachránili pro ně vše, co by se dalo a že jsem v tom doznal se strany Subertovy nejúčinlivější podpory a i vzácné od něho — plné moci za-říditi vše, jak za dobré uznám. Mohu sice říci dnes, že v tom bylo trochu antagonismu proti dru Kovářovi, kterému se vůbec v lecčems křivdilo, ale konečně věc snad tím neutrpěla. Přičinil jsem se, abych Šubertovi důvěru a plnou moc splatil positivním výsledkem a sedm měsíců po zavření výstavy otvíral Šubert jakožto první předseda rady musejní Národopisné museum českoslovanské v paláci Nosticovském na Příkopě. V tomto smyslu stal se Fr. Ad. Šubert ne-li tvůrcem, tedy zakladatelem Musea.

V Museu samotném nastala nová éra činnosti Subertovy, která