však skončila trochu jinak, než jeho činnost výstavní. Ne že by nebyly snahy jeho a skutky dobré. Z protokolů je vidno, že se staral Šubert horlivě o rozkvět Musea. Ale zde v Museu, v jeho radě počtem omezenější než byl široký výbor výstavní, v radě, v níž se neuplatňovaly na veřejnost působící hesla, jako spíše snahy čistě „vědecké, v níž se také pracovalo intimněji, začala více narážeti vůle Šubertova, aby šlo vše podle jeho pokynů a přání. Zajisté také úspěch výstavy a vzrůst popularity k tomu přispěl, — slovem, bylo to sice přirozené a pochopitelné, ale leckdy a leckomu méně„ příjemné. Drobné neb i větší konflikty se vyskytovaly a množily. Šubert častěji se setkával s odporem v radě i v úřednictvu. Odchod Ad. Černého ze správy Musea s tím také souvisí. Konečně jedna věc celkem nepatrná, — zmíněný dále projekt květeny kolem Musea, který Šubert vší mocí chtěl proti vůli rady udržeti, — přivedla konflikt, jehož následkem bylo, že se Šubert r. 1905 všech svých funkcí a styků s Museem vzdal a již se nevrátil.

Ale byłoby opět křivdou, kdybychom neuznali, že i za těch všech disonancí Šubert velmi mnoho vykonal pro Národopisné museum. Jeho zásluhou neb iniciativou přijata byla řada návrhů, z nichž se sice některé neuskutečnily (tak vydání representační publikace o museu, projekt obrazu květeny českoslovanské v okolí Musea, projekt českého Skansenu nad zahradou Kinských), ale jiné byly provedeny а к plnému zdaru Musea. Na jeho návrh bylo na př. přijato r. 1904 založiti zvláštní oddělení zemědělské, jehož zřízení pod šťastným vedením prof. Jakubce docílilo plného úspěchu. Je to po mém soudu dosud nejdůležitější zdárná akce musejní. Největší zásluhy získal si však o Museum Šubert získáním a zabezpečením trvalého krovu musejního, poněvadž pobyt v paláci Nosticovském, ostatně hned od počátku nedostatečném, povolen byl jen na 10 let. Dříve však, než tato lhůta vypršela, podařilo se Šubertovi přes předběžnou nepřízeň získati od obce pražské a smíchovské pro Museum rozměrný a světlý pavilon v zahradě Kinských, v němž se sbírky podnes nalézají a v němž patrně ještě dlouho pobudou. To zůstane nesporně zásluhou v první řadě Šubertovou.

Z vylíčeného je už patrno, jakým směrem nesla se Šubertova činnost národopisná a kde leží těžisko jeho zásluh o český národopis. Byl energickým tvůrcem a vůdcem výstavy a tím i velkolepé záchrany národopisného materiálu v podvečer jeho zániku, byl zakladatelem Musea a vůbec horlivým podporovatelem všech snah směřujících ke studiu našeho národopisu. Jen uskutečnění třetího svého projektu, totiž „Encyklopedie národopisné" se nedočkal. Ten podniká teprve nyní Museum spolu s Českou akademií a bohdá počne prováděti v době nejbližší. Šubert by byl však měl zde roli passivní. On, jak z předešlého vidno, vědecky a literárně v národopisu českém nepracoval, anebo jen málo. Na vědecké práci přípravné pro výstavu neměl podílu, jak už výše bylo vzpomenuto, pro dílo, které po výstavě vyšlo nakladatelstvím Ottovým napsal Šubert jen vzpomínky své o vzniku myšlenky výstavní, o průběhu přípravných prací, o průběhu výstavy samé a také později, dokud seděl v radě musejní a sledoval s interesem její první publikace (Národopisný Sborník českoslovanský), neprojevil svůj interess literárně ničím jiným, než jen návrhy na vnější rozšíření Musea ve smyslu štok-