po celé délce vyplněno ledovcem. Nezdá se však, že by cesta podél Sávy byla nejstarším spojením Bohinje s Bledskou kotlinou, právě proto, že údolí je příliš úzké a pro obyčejnou neupravovanou stezku soumarskou nedosti schůdné. Vskutku pouze v horní, širší části údolí, která je nepřerušeným pokračováním Spodnjí Bistriške doliny, leží jedna osada, Nomenj, kdežto ostatek v délce 10 km je bez vesnic, ano i bez zastávkového hostince z doby starší. Až před východem ke kotlině Bledské leží ves Bohinjska Bela. Stará cesta z Biedu odbočovala právě v Bohinjské Belé vzhůru na náhorní plošinu a vedla obydleným okrskem přes Gorjuše a Koprivnik do Gornjí Bistriške doliny. Druhé spojení Bohinje s ostatním světem dálo se na jih, dvěma horskými stezkami přes hřeben vybíhající na východ od Crne Prsti. Cesta vedoucí do údolí Bače překračuje hřeben ve výši 1281 m, cesta do údolí Sory ve výši 1207 m. Jinak vedly přes hory pouze stezky pastýřské.

Vápencový masiv, do něhož jsou obě Bistriške doliny, pak jejich pokračování na západ (kotlina jezera Bohinjského) a na východ (údolí Bohinjské Sávy) zaklesnuty, tvoří rozsáhlou náhorní plošinu o výšce 1000—2200 m, nad níž se pozdvihují jednotlivé hřebeny horské o 400—600 m výše. Pouze na jihu pokročila rozrušující činnost úvodí Sávského a Bačského tak, že se plošina súžila v hřeben ^rne Prsti a Rodice, který jen místy si ještě zachoval zbytky bývalého plošinového rázu. Severní plošina níží se od Triglavu a hřebene Tošce schodovitě, až ve výši 1000—900 m končí prudkým, průměrně 400 m vysokým srázem. Nejnižší z teras nad tímto srázem jsou obývány stále, ostatek plošiny přechodně. Na jihovýchod qd Spodnjí Bistriške doliny jsou stále obývány ještě nízké stupně po Crnou Prstí a plošinou Jelovcou.

Rozsáhlá náhorní plošina Bohinjska zaujatá salašemi jevila se mi velmi důležitou pro srovnávací studium přechodně užívaných sídel u jižních Slovanů, neboť kromě mnohem menší Veliké Planiny v Alpách Saviňských je to jediný okrsek vysokých slovinských hor, který je morfologicky téměř stejného rázu s vápencovými masivy pásma dinarského, pokud byly zasaženy vlivy doby ledové. Zejména jsem pokládal za užitečné srovnati salaše bohinjské s^ pastýřskými stavbami na Prenji v Hercegovině a v oblasti Komu na Černé Hoře. Má pozorování v Bo-hinji byla přerušena válkou a nevím, zdali bude možno dokončiti je v zamýšleném rozsahu, neboť mnoho z kolib v prostorách chudých na dříví bylo tábořícími vojsky asi rozebráno. Proto chci tu alespoň fragmentárne uvésti, co jsem zjistil a jaké úsudky myslím, že lze ze srovnání vyvozovati.

Stálá sídla bohinjska nevykazují jiné podobnosti se sídly dinar-skými než pokud snad jsou dotčena obdobnými vlivy středoevropskými při jich pronikání na jihovýchod nebo románskými při cestě na sever. Ačkoli Bohinj byla jen ve velmi malé míře územím průchodním (ani dnes ještě není s jihem spojena silnicí, nýbrž jen tunelem transalpinské železnice), byla tu velmi četná fluktuace cizích. Ze severu, zejména z Korutan, usazovali se zde horníci, pracující v drobných dílech nad Koprivnikem (Rudno polje), i hutníci (Stara Fužina), ale byla tu i rolnická kolonisace německá (Nemški rovt) i vlašská, patrně pastýřská (Laški rovt). Proto nevykazují údolní vesnice bohinjské co do půdorysu čistý nebo výhradný typ. Hlavní osady (Bohinjska Bistrica, Stara Fu-