v zkrasovělé obrubě (viz obraz salaše na Dednem polji), ve větších koutech ledovcových bývá to rozložení přímočaré na jedné straně koutu, nad měkkým a začasté vlhkým dnem (viz obraz Ravničke planiny). Je-li dno koutu prostorné, suché, jsou přístřešky stavěny rovněž v přímočarou řadu, někdy má skupina ráz ulice, tu na př. salaš Govnjač pod Bogatinem. Jindy jsou jednotlivé koliby rozsety bez jakékoli pravidelnosti na př. u salaše „pri Jezeru". V půdoryse skupiny nelze tedy zjistiti ethnických zvláštností, seskupení řídí se dle místních tvarů povrchových. Tak je tomu také u salaší pásma dinarského.

Ravnička planina pod Črnou Prsti. Typ přímočarého uspořádání přístřešků. Fot. V. Dvorský.

Naproti tomu jsou salaše bohinjské i dinarské význačnými geografickými pojmy, neboť jednotlivé povrchové tvary (dolina, kout, ohraničený úsek terasy) jsou zaujaty vždy přístřešky jedné salaše. Tím se liší opětně od typu furlanského, kde v temže povrchovém tvaru bývá i více salašních skupin.

Stavebním materiálem je převahou dřevo, místy však ve vysokých koutech jsou zřízeny zdi z prostě narovnaných a ucpaných kamenů, kryt pak je prkenný, takže se přístřešek neliší ničím od dinarské „glady". Takové jsou na př. koliby na salaši Govnjači. Vůbec je zařízení bohinjských salaší primitivnější než salaší sýrařských v sousední Trentě. V Bohinji působilo jistě záhy se vyvinuvší družstevnictví a zřízení