str. 159
Třetí motiv textový obsahuje Chr. 495 a Hol. V. 137:
Pásla berana, berana
mezi horama, horama.
Kdo ti (pak) za to holka, může,
že ti (tam) roste na ouhoře
tráva zelená, zelená.
|
S podobným motivem setkáme se v příbuzných „směscích".
Konečně uvádím ještě text tance Hol. V. 272, příbuzný hlavnímu textu v skupině tanců „Měkota" (typ I. D), jež jsme již probrali. Vložka je tu, jak jsem se již zmínil, pouze Čtyřtaktová; snad se má opakovati.
Husa divoká, divoká
letí z vysoká, z vysoká.
Zavolala na voráče:
Vorej z hlyboka, z hlyboka.
Já bych rád voral, rád voral,
kdybych vyvoral, vyvoral
hezký děvče modrooký,
to bych miloval, miloval.
|
Tance typu ii. A s předehrou („Slepička").
V úvodu к třetí kapitole jsem vyložil, že mezi tance „pravidelné" budu čítati ty, jež nejen mají pravidelnou architektoniku, ale přinášejí určitý typ výlučně. Proto přijal jsem mezi ně nejen tance, jež obsahují určitý typ veskrze, ale i tance „s vložkou" sousedskou neb obkročá-kovou, poněvadž taková vložka taktu nemění a tedy není žádným novým typem, jenž by se do tance vměšoval. Je zřejmo, že tance, jež obsahují v celém jednom díle neproměnlivý Jakt, ať sousedskou či obkročák, v druhém díle pak mění takt dle určitého nějakého typu, vyhovují též požadavku danému, aby se v tanci jeden jediný typ výlučně uplatňoval. Podle hesla „tance s vložkou" nazvu takovéto formy „tance s předehro u", je-li první díl neproměnlivý (veskrze trojdobý, sousedský nebo veskrze dvojdobý, obkročákový) a „tance s dohrou", platí-li to o dílu druhém.
Ovšem je tu v obou těchto případech třeba opatrnosti. Jde o to, zdali je takováto předehra či dohra skutečně téhož tempa (J = J) jako část druhá, v taktu proměnlivá, nebo nemáme-Ii snad před sebou typ dvojdílných tanců, v kapitole II. popsaných, jež oba díly odlišují i tempem, často pro kontrast (Volně-Rychle). Poněvadž, jak tamtéž vyloženo, udání o měně tempa v tištěných zápisech jsou nespolehlivá a většinou nesprávná, nezbývá tu než spolehnouti se na kriterion čistě hudební. Tím je princip kontinuity hudebního proudu v obou dílech — proti principu kontrastu, jenž oba díly dělí. Přechází-li hudebně jedna část nepřetržitě v druhou, takže celek je soudržný, nerozdělitelný, jest neproměnnost tempa nepochybná. Tak na př. u tanců „s vložkou" je zřejmo, že tempa jistě nemění. Jsou-li však naopak oba díly vypracovány samostatně, ba proti sobě, takže by na př. mezi nimi mohla býti přestávka (koruna), aniž by to smysl hudební rušilo, nelze aspoň o vzájemném tempu říci nic určitého.
|
