„Pádavec" znamená pajdavec, t. j. na nohu napadající. Mysleme si, že tanečník začne tančiti první takt obkročákový levou nohou. Prodlí na ni dosti dlouho a vykoná značnou otočku. V následujícím jediném taktu sousedské vystřídají se nohy: pravá, levá, pravá. Tak se stane, že na další obkročákový takt (a vůbec na všecky) připadne zase levá noha. Na ní tedy opět — a vůbec výhradně — tanečník prodlévá, což činí dojem, jako by na tuto nohu napadal (u jeho tanečnice je to ovšem zase opačná, tedy pravá noha). Odtud tedy text název tance.

Je pochopitelno, že neustálá změna kroku tanečního, obkročáku se sousedskou, není snadna; ten, kdo dobře tančil „padavce", platil na Chodsku za výborného tanečníka.

Tímto rozhodně nejoriginálnějším typem, který princip proměnlivosti taktu i tance provedl do nejzazších mezí, ježto tak činí po každém taktu, zakončili jsme řadu typů obkročákových, a tancem, v němž se objevuje, třídu „tanců pravidelných" vůbec.

(Dokončení)

K. J. Erben zamýšlel napsati větší cyklus básnický z báječných dob českých, ale zachovalo se z něho jen torso, jemuž dal společný název „Věštkyně".

Již od mládí zajímaly Erbena národní pověsti, báchorky a písně. Se zvláštní pozorností sledoval proroctví věnovaná zemím českým, která byla již ve středověku oblíbena. Proroctví Sibyllino a Slepého mládence bylo již v 16. stol. tištěno, upoutalo pozornost Erbena, který hledal podobné zjevy též v národním podání. Vedla ho к tomu jak jeho záliba pro národopis, tak i vlastenecká Musa, které se přímo nabízely tyto romantické, vlastenecké, visionářské motivy.

V poznámce к básni této praví: „Již před mnohými lety sebral jsem takových drobných pověstí prorockých některý počet z rozličných míst, a zamýšlel jsem je zdělati v báseň jednu nadřečeného nápisu; však nemohl jsem k tomu na onen čas dospěti. Jen šestero jich podávám tuto co úlomky básně delší, však tak, že každá ta pověst činí svůj vlastní celek." (Kytice z pověstí národních 1853.)

Erben k tomu podotýká, že pověst tato pochází z bývalého kraje Bydžovského. „Zakládá se na zprávě Kosmasově podle výkladu Hájkova". Poněvadž rodné místo básníkovo, Miletín, leží v bývalém Bydžovsku, nechybíme, řekneme-li, že slyšel toto knižní podání doma, kde měl též horlivého spolupracovníka v Adamu Vítochovi, o němž při baladě „Svatební košile" ve Věnci r. 1843 sám poznamenává: „Zvláště pak pověst česká (již tuto položil jsem věrně, podržev místem i vlastní slova její, tak jakž jsem ji byl za dětství svého slýchával a myslí svou