vidí budoucnost Cech jako v tradicích našich vlastenců, až po Vzhůru!

palmy, vstane česlcý lev jako v Třech dobách země české Blaník otvírá

již svou bránu. (Česká Včela, 1846 č. 89).

*

V naší chudičké obrozenské poesii, kde byl „teprve prvním básníkem jinak dosti střízlivý, suchý a jízlivý Fr. L. Čelakovský, jsou si básně často podobny motivy, frasemi a formou. Nejprve tu byly vlivy německé, vzdělání klasické je všude patrno, vzmáhají se zásady romantismu, pak zdvihá Musu oživující myšlenka zásad Kollárových.

Z lyriky věje neškodná anakreontika, láskyplné cvrlikání, forma zpěvná přiléhající к národní písni. Invence nepatrná, vzlet, dikce mírné, autoři jsou podobnými zásadami odchováni, básně jejich jsou si také navzájem blízké. Jako revoluční zjev a protest se zableskl K. Mácha, jenž pilně chodil do školy Polákům.

Dva momenty v poesii předbřeznové (ba vlivy tyto trvají ještě později a nezapřeli jich ani Sv. Cech a zajisté by je u sebe uznal Ad. Heyduk) byly zvláště mohutné.

Předně to byl vliv Rkpu Zelenohorského a.Králodvorské h o, jejichž obraty, přirovnání, představy až po citoslovce „ajta" byly nesčíslněkráte napodobeny, ba přešly do krve starší generaci.

Zvláště oblíbeným střediskem básní byla Libuše; zvěčněna byla i v kameni, Libuše Prahu žehnající malována, jako též Hellich učinil s otcem jejím, soudcem Krokem. A vrcholem umění všeho bylo přece jen hudební umění.

Skoro zevšedněn byl již tento motiv u básníků. V květech 1847 vítá Fr. Květ nový rok, a tu opět při zjevení a věštění

vystupuje také Libuše.

Druhý silný moment v naší poesii jest láska к vlasti, jazyku a hrdá záliba v báječných dějinách a historii, kde zamilovanými osobnostmi byl Břetislav Achilleus, Přemysl Otakar II., Václav П., Eliška Přemyslovna, Karel IV., celá perioda husitská, spánek našeho národa až po Blanické rytíře. Je to onen patriotismus a historismus, kterými je prosycena literatura česká a polská. Několik generací bylo vychováno tímto vlasteneckým historismem, jehož podstatnou součástí byla znalost obou „Rukopisů".

Dobře charakterisoval tento směr F. A. Šubert v pojednání „U nás v Dobrušce" (Osvěta 1913) (v separátním otisku 1916 str. 54), kde mluví o Beckovského „Poselkyni", v níž ho zajímala též proroctví Libušina: „Odtud pramenila moje osobní záliba pro historismus, která, jak později jsem poznal, byla celé naší české době až do osmdesátých let tak příznačná."

*

S tohoto stanoviska vlasteneckého historismu — v básni Erbenově specielně lokálního — jest rozuměti „Krokovú zlatému stolci."